VZKAZ

Knižní květy 2013-2015

Rudý havran 2016

Letopisy Vukogvazdské družiny - Svazek prvý

Autor: Vukogvazdská družina
Počet stran: 392
Díl: 1.
Žánr: fantasy
Nakladatelství: Gorgona

Hodnocení: 83%












Anotace
Tovaryš Keredok k smrti rád piklí. Kudúčka Meoda si chce vydupat trochu uznání. Rváč Jokedit touží po řádně chmeleném pivu. Pohan Rinvit by se rád vyhnul hranici. A smolař Dargos… Ten by chtěl konečně svatý klid. Jsou knihy, v nichž neohrožení hrdinové bojují se silami temnot a zachraňují svět. Letopisy Vukogvazdské družiny mezi ně nepatří. Protože jejich svět není černobílý. Spíš zatraceně špinavý! Příběh o společném putování a hledání přátelství, plný odříkání, krve a hrachové kaše.

                                                                                                                                                                           

  Letopisy Vukogvazdské skupiny... Kdysi jsem už o nich slyšel, to vím jistě. Nevím sice, kde to mohlo být, každopádně stačil jeden pohled a já svazek neomylně vylovil z knihovního regálu. Ano, natrefil jsem na něj v místní knihovně, kde se všechny tři díly řadily pod nové přírůstky. Je tomu již pár let, co je kniha venku, ale komu by to vadilo. Mně tedy rozhodně ne. Lepší mít možnost přečíst si něco později, než-li vůbec nikdy. Pravda, nebýt knihovny, asi bych si na tuhle záležitost v budoucnu ani nevzpomněl. Pojďme se tedy podívat, jestli bych toho litoval či naopak, byl rád za onu nevědomost.

NEČEKANÝ STYL, NELÍBIVÝ ZAČÁTEK

  Při čtení prvních stran jsem byl lehce zaskočen. Jednak stylem psaní přímých vět, jednak častého střídání pohledů a dějových linek. To, že za svazkem stojí bývalí hráči Dračího doupěte (hry na hrdiny), jsem se dočetl až později. Poté už mi vše dávalo smysl, jelikož jsem si jednou o pravidlech a systému hry četl. Není tedy divu, že každá postava měla svůj prostor, kterému tvůrci věnovali pozornost. Pokud někdo četl mé předešlé recenze, ví, že střídání dějových linií vždy vítám a jsem tomu otevřen. Koneckonců je tím příběh jako takový mnohem pestřejší a napínavější.
  Co se nelíbivého začátku týče, narážím na první zápletku. Zachránění sedlákovy dcery... Tiše jsem doufal, že to nebude příběh na všechen počet stran. Jak už jsem psal, první strany pro mě ničím přínosným nebyly - jak pocitově, tak záživně. Nedalo mi to a prolistoval jsem v rychlosti celou knihou. Naštěstí jsem viděl, že se svazek skládá z vícero příběhů. To mě uklidnilo a já se pustil dále do čtení.

POZNÁVÁNÍ POSTAV, TEDY ČLENŮ DRUŽINY

  Téměř hned jsem věděl, kdo mi sedne a kdo naopak ne. Dargos byl mým oblíbencem v podstatě už po jeho prvním příchodu na strany příběhu. Zbytečně nemluvil, měl jasnou mysl, nepoutal na sebe pozornost, neměl v lásce stejné osoby, byl opředen tajemstvími... Mnohdy jsem se nad jeho reakcemi pousmál. Když už jsem u toho, pousmál jsem se častěji a ne jen u Dargose. A to je velmi důležité, protože pokud příběh a postavy v něm nespolupracují a neovlivňují Vaši mimiku, emoce a pocity, stojí to všechno za...
  Družina se rozrůstá, charaktery přibývají. Pomalu se všichni začínají vybarvovat a představovat své kladné a záporné stránky. Mnohdy se však kladné stránky, kterých si sama postava považovala, ukázaly pro ostatní spíše jako záporné, velmi záporné.

STRANY SE NAVYŠUJÍ A... NEDOKÁŽU SE OD ČTENÍ ODTRHNOUT

  Ano, první ze tří příběhů mě moc svou zápletkou nezaujal, ale podařilo se mi tak aspoň ponořit do děje samotného a poznat všechny charaktery. Špinavá fantasy... Čekal jsem, že všichni do poslední strany knihy nepřežijí. Nečekal jsem však, že to bude tak vysoký počet. U některých postav mi to nevadilo, někdy jsem se však pozastavil a říkal si, že je to na houby. Zpětně teď ale vím, že to knize dodalo na spádu a taky na efektu. Smrt dokáže být rychlá, náhlá, nečekaná. Takový je život. Ne vždy máme možnost bít se o něj. To je realita. Někdy se prostě odnikud vyřítí poloobr, ohrne se palicí a vymaže vás během vteřiny ze světa.
  Co se týče příběhů dalších, doslova mě pohltily. To bylo přesně to, na co jsem se těšil a možná i očekával. Nebezpečí všude kolem, honičky za zlatem a dobrým pivem, očumování sličných pannen, krvavé střety, překvapující zvraty, nové tváře s postupem stran... S každou přečtenou stranou jsem se více a více těšil na tu další. Došlo to až k tomu, že jsem se neměl ke spánku a knihu dočetl někdy nad ránem. Prostě mi to už nedalo.

  Abych se přiznal, k českým spisovatelům mám jistou nedůvěru a vždy, když mám před sebou nějaký kousek, stihnou mě pochybnosti o kvalitě. Což je chybný předpoklad. Pokud to jde, pocit zapudím a zahodím někde daleko. Podobné to bylo i s Letopisy Vukogvazdské družiny. Byl jsem hodně zvědavý. Možná mě někde hlodalo, že to nejspíše bude nějaká nemastná, neslaná blbost, ale výsledek přelouskání byl zcela jiný. Nemusím snad už psát, že se mi kniha líbila, příjemně překvapila a ještě dnes si skočím pro další svazek. Pokud bude zajímavý, pestrý a špinavě naladěn jako svazek prvý, budu maximálně spokojen.

Záporné postavy a my

  „Klaus Mikaelson! Je to tak úžasná a okouzlující postava - doslova jej miluji.“ Podobné výroky můžete slyšet od mnoha pubertálních (i starších), zdánlivě normálních, osob. Ono slovo „zdánlivě“ zde hraje obrovskou roli. Proč? Přijde vám v pořádku, že postava, která na potkání odděluje hlavy od těla bezbranným lidem, má tak mocné zastoupení fanoušků? Představte si, že Vám na ulici zabijí jednoho z rodičů. Úděsná představa, že? Už jej nikdy neuvidíte - nikdy. Co uděláte? Pochybuji o tom, že na něj zakřičíte: „Jsi nejlepší a cool!“
  Chtěl bych jen poukázat na jednu věc - jsme opravdu tak krvelačnou a zvrhlou společností? Co pro nás vůbec znamená cizí život? Přiznávám, že i já fandím těmto „záporákům“. Užívám si chvíle, kdy např. Damonovi z Upířích deníků stoupne tlak, zakalí se oči, na povrchu kůže vyvstanou žilky a tesáky získají na své ostrosti. Je to strašně „badass“. A to, že následně zmasakruje nevinného kolemjdoucího... Mě se to netýká. Pokud se nad tím z vlastní vůle nepozastavím, vlastně to ani téměř nepostřehnu a nedávám tomu na důležitosti.

  Co se týče morálních hodnot, měli bychom se - samozřejmě - vzhlížet v kladné postavě, která za tyto hodnoty bojuje, kráčí po stezce světla, blabla... Skutečnost je však zcela jiná. Sami jsme toho svědky. Jak již bylo psáno v počátku příspěvku, je to přesně naopak. Někde hluboko uvnitř pociťujeme nutkání v záporné postavě hledat a nacházet věci, které nikdo jiný nemá. Možná, že se v ní někdy doslova hledáme a přenášíme své dosavadní zkušenosti, emoce a strasti na její bedra...
  Co si ale budeme povídat, tyhle postavy se takové nenarodily a neřekly si s prvním nádechem: „Ano, ovládnu celý svět a každého, kdo se mi postaví do cesty, oddělám jednou rukou." No, kdo ví... Většinou se však v jejich životě vyskytla chvíle, která měla fatální následky na psychiku. Ať už se např. jedná o smrt rodičů či celého společenstva. Taková událost dokáže jedince do smrti poznamenat, změnit jej. Hledá poté pomstu, která by dokázala sžírající bolest umírnit. Někdy se zaměří jen na viníka, někdy na celý svět.
  Důležitá pointa toho všeho je, že mu bylo v minulosti ublíženo. Proč by ale mělo být ublíženo jen jemu? Co má dělat? Odpustit a být tím, kdo si tohle vše uvědomí? Ne... Bolest a touha po pomstě je silnější. Nebude filozofovat nad životem a společností. Nebude jej zajímat, že pomsta rodí další pomstu a svět tím stále upadá do větší temnoty. Bude konat.

  I nám někdy bylo ublíženo. Některým méně, některým mnohem více. Chuť k pomstě pocítilo i naše tělo. Je možné, že se díky této skutečnosti v záporné postavě vidíme a její chování považujeme za odůvodněné. Nebo dokonce i za správné? To už je na každém z nás, jak se na vše dívá.

Nepokořená

Orig. název: Unconquered
Autor: Bertrice Small
Počet stran: 440
Žánr: červená knihovna, romantika

Hodnocení: 74%

Knihu si můžete zakoupit ZDE









Anotace

Po otcově nenadálé smrti se Miranda má provdat za svého bratrance Jareda Dunhama. Sňatku se zpočátku vzpírá, ale nakonec se podvolí, aby zachránila štěstí své sestry-dvojčete. Miranda je pravým opakem své něžné a pasivní sestry Amandy: je výbušná, prchlivá, tvrdohlavá a má pocit, že o ni nikdo nestojí, protože není hezká. Ačkoli Jared s Mirandou uzavřeli manželství z nutnosti, oba se do sebe vášnivě zamilují. Jejich manželské štěstí však naruší politická situace.

Román se odehrává v době napoleonských válek.

                                                                                                                                 

Zděšení, zlost, nový začátek

  Ano, když se náhle dozvíte, že Vaše svoboda je u konce a čeká Vás manželství - předem domluvené - nejspíše z toho nebudu skákat tři metry vysoko a zpívat si o tom, jak je ten život spravedlivý a úžasný zároveň. Normální a rozumný člověk se vzepře a ihned začne protestovat. Ať už s jakýmkoliv výsledkem, mnohdy předem jasným.
  Pokud Vás zajímá, jaké pocity z této situace měla hlavní postava - divoká a nespoutaná Miranda - vězte, že nijak radostné. Doslova běsnila... A není se čemu divit. Neznámý, cizí, mnohem starší muž měl najednou býti jejím manželem a pánem. 
  I přes všechny námitky však byla Miranda nucena sňatek uzavřít a odevzdat se napospas osudu.

Láska, vášeň, vzrušení

  Vzrušení... To je ještě možná slabé slovo. Doslovná nadrženost. Mezi Jaredem a Mirandou létaly hromy a blesky. Při souloži se otřásal celý dům a... Samozřejmě - přeháním. Ale užívali si dost, to rozhodně. Když navíc vezmeme v potaz, že Miranda nikdy dříve žádného muže neměla...
  Osobně jsem tyhle milostné scény vnímal jako příjemné zpestření a v žádném případě můj čtenářský zážitek nerušily. Co se týče jejich podání, žádné výtky v podstatě nemám. S červenou knihovnou jsem se setkal snad jen dvakrát. Pokud bych měl tyto malé zkušenosti srovnávat, Nepokořená by si v milostných scénách určitě nevedla špatně.

Samota, nebezpečí, odhodlání

  Když už se zdálo, že se život konečně vydal po těch správných kolejích, přišel strašlivý zlom. Začala válka a Mirandin milý, Jared, musel plnit povinnosti vůči své zemi. Odloučení bylo kruté - pro oba z nich. Láska hory přenáší, v tomto případě možná doslovně. 
  Nyní se dostáváme k motivu, který se mi neskutečně líbil. Na začátku byla nenávist a neshoda, která se s postupem času přeměnila na čirou lásku. Když přišla válka, toto pouto bylo přetrhnuto - ale pozor, jen fyzicky. Duší i myslí byli neustále spolu. Neušla noc, kdy by Miranda na Jareda s touhou nemyslela. Tahle silná oddanost vyvrcholila až v to, že se naše hlavní hrdinka rozhodla vydat na dlouhou a nebezpečnou cestu plnou nástrah a nebezpečí.
  Věřte, že to v žádném ohledu nebyla procházka růžovým sadem. Maličkost, kterou mohu prozradit, je fakt, že při Mirandině cestě vstoupil do jejího života nový muž. Jakým způsobem a jakou hrál v příběhu roli, na to si budete muset počkat, dokud si knihu sami nepřečtete.

***

Ne moc slavné hodnocení

  V závěrečném hodnocení musím podotknout, že Bertrice Small pro mě byla dosud neznámou autorkou a nikdy jsem o její tvorbě neslyšel. Pokud se ptáte, jestli se k ní někdy vrátím a zkusím se ponořit i do dalších životních příběhů naplněných erotikou a vášní, musím upřímně napsat, že zřejmě ne. Nepokořená ve mně nenechala téměř žádné hlubší dojmy a po několika hodinách jsem ji vypustil z hlavy. Za zmínku možná stojí skutečnost, že se autorka odvolávala na nesmrtelnou oddanost a životní, osudovou lásku. Ta zde hrála velkou roli, protože díky ní se příběh odehrával tak, jak se odehrávat měl.
  

R.U.R.

Autor: Karel Čapek
Počet stran: 101
Žánr:  česká literatura, vědeckofantastické drama
Rok vydání: 1920

                                                                                                                                   

O autorovi

Karel Čapek, 9. 1. 1890 (Malé Svatoňovice) - 25. 12. 1938 (Praha)

dramatik, spisovatel, překladatel, novinář, fotograf, filosof

nejmladší ze tří dětí (Karel, Josef, Helena)

studium; gymnázium v Hradci Králové, Brně, Akademické gymnázium v Praze a FF UK v Praze (doktorát roku 1915)

zaměstnání; vychovatelem v hraběcí rodině Lažanských, knihovníkem v Národním muzeu, redaktor v Národních listech a Lidových novinách, dramaturg a režisér ve Vinohradském divadle

psaní fejetonů - inspirace zahraničními cestami

prvním předsedou PEN-KLUBU

organizoval páteční besedy ve své vinohradské vile

manželkou Olga Scheinpflugová

umírá na těžký zápal plic

R.U.R.

The Saturday Review, 23. 7. 1923

Nejsem si zcela jist tím, co jsem napsal, ale vím dobře, co jsem napsat chtěl. Chtěl jsem napsat komedii zčásti o vědě, zčásti o pravdě. Starý vynálezce pan Rossum (jehož jméno v angličtině znamená Intelekt nebo pan Mozek ( není víceméně než typickým představitelem vědeckého materialismu minulého století. Jeho touha vytvořit umělého člověka - v chemickém a biologickém, nikoli mechanickém slova smyslu - je podnícena hloupým a umíněným přáním dokázat, že Bůh je zbytečný a nesmyslný. Mladý Rossum je moderní vědátor, kterého netrápí metafyzické ideje; vědecký experiment mu je cestou k průmyslové výrobě, nestará se o důkaz, ale o výrobu. Vytvořit homunkula je středověká idea, a chceme-li držet krok s dnešním stoletím, musí se toto tvoření převést do masové výroby. Okamžitě jsme v zajetí industrialismu; tato strašlivá mašinérie se nesmí zastavit, protože kdyby se zastavila, zničila by život  tisíců... Ti kdo si myslí, že ovládají průmysl, jsou jím ovládáni sami; Roboti se musejí vyrábět, přestože jsou, nebo spíše protože jsou válečným průmyslem. Výplod lidského mozku se nakonec vymkl lidem z rukou. To je komedie o vědě.

Krátce o díle

• kolektivní drama o vstupní komedii a třech dějstvích
• první dílo v řadě fantastických utopií
• autor se poprvé zamýšlí nad modely budoucnosti, vývojem civilizace
• varovný signál lidstvu, burcování vědomí a svědomí lidí
• ukázka lidského heroismu
• důraz na lidské plémě a jednotu
• poukázání na ekonomické a společenské faktory, které obracejí výtvory vědy a techniky proti lidstvu
• sklonění pyšné, mužské, aktivní velikosti ducha před věčným životem, který nese žena
• díky mnohovýznamnosti interpretace dlouhá životnost díla samotného
• poprvé použito slovo robot (návrh Josefa Čapka)

Stručný děj

• Helena Gloryová připlouvá na ostrov, kde se vyrábějí roboti
• její snahou je rovnoprávnost Robotů a lidí
• žije zde pouze šest mužů
• později si bere jednoho z nich, přesněji Harryho Domina
• Roboti se mezitím rozšiřují po celém světě
• jsou podobní lidem, ale nemají city a emoce
• proto Helena ostatní přiměje k experimentování s jejich duší
• než se však nadějí, Roboti vyhlašují lidstvu
• vyhrávají a míří na ostrov
• až na Alquista jsou všichni zabiti
• ten má za úkol objevit původní Rossumovy plány na výroby - Roboti mají vnější i vnitřní poruchy
• nakonec se chytá pitvat jednoho z nich
• v tom okamžiku se však za potencionální objekt výzkumu staví jiný, jména opačného pohlaví
• navzájem se chrání, mají se rádi
• Alquist je posílá pryč
• nový počátek

Postavy

• Harry Domin, centrální ředitel Rossumových Univerzálních Robotů
• Inž. Fabry, generální technický ředitel R.U.R.
• Dr. Gall, přednosta fyziologického a výzkumného oddělení R.U.R.
• Dr. Hallemeier, přednosta ústavu pro psychologii a výchovu robotů
• Konzul Busman, generální komerční ředitel R.U.R.
• Stavitel Alquist, šéf staveb R.U.R.
• Helena Gloryová
• Nána, její chůva
• Marius, Robot
• Sulla, Robotka
• Radius a Damon, Roboti
• Robot Primus
• Robotka Helena
• Robotský Sluha a četní Roboti

Zdroje;

• www.spisovatele.cz 
• www.cs.wikipedia.org 
• Doslov dr. Františka Buriánka

Blogování a já

  Je tomu už rok a půl, co byl tento blog založen. Rád bych napsal, že kráčel po skvělé cestě, která byla velmi bohatá na příspěvky ap. Pravda se však nachází zcela někde jinde... Za onu dobu se počet článků přiblížil jen stovce, což je naprosto směšné. Důvod mi je znám a uvědomuji si jej - lenost, výkyvy nálady, proměnlivost názorů...
  Již od samého počátku jsem neměl žádné vysoké cíle. Nedychtil jsem po čtenářích ani fanoušcích. Proto jsem také nedělal žádné soutěže, popř. se nesnažil trapně a okatě zviditelňovat svou osobu. Kdybych to vše chtěl, mnohé by vypadalo jinak - zaplatil bych za design blogu a reklamy, pořádal různé soutěže (opakuji se), vytvářel tagy, zapojoval se do konverzací, zvýšil produktivitu příspěvků, investoval do nákupů knih... Ano, jak bylo psáno, jsem líný. Proto také mé ambice nebyly nijak veliké. Až moc dobře jsem se znal...

  Na blogové scéně se popravdě moc neorientuji, protože ostatní blogery/ky nesleduji (jen velmi zřídka). Vím však, že jich je mnoho. Někteří z nich svou, dejme tomu práci, berou vážně a dávají do ní vše - jsou aktivní a produktivní. Mají svou základnu fanoušků a většina z komunity je zná. Píle, snaha, odhodlání, nadšení - také nějaký ten slohový um... I když u toho si tak jistý nejsem.

  S problémem se potýkám i nyní - opět. Říkám si, jaký má tohle vše smysl. Pokud člověk nemá své čtenáře/fanoušky, pro koho to vlastně dělá? Pro sebe? Pěkné, ale s postupem času to jednoduše přestane stačit. S tím přichází další problém... Jelikož jsem líný a vše mě po chvíli přestává bavit, má vůbec cenu tomuto blogu věnovat svou pozornost? Pokud bych řekl ne, bylo by to smutné a asi bych se nikde neposunul. Neustále bych se potýkal se svým nedostatkem. Proto říkám ANO, smysl to má - musím ale změnit svůj postoj a odstrčit vtíravé myšlenky plné pochybností. A také (r Attacke tím nemyslím) věnovat více času knihám samotným! Pravda, za prázdniny jsem přečetl asi jen jedno dílo. To je na někoho, co vede knižní blog, dosti mizerné. Vlastně směšné...
  Jak může horní menu napovídat, nacházím se právě v posledním ročníku střední školy, což znamená jediné - maturita. Čeká mě hodně práce (překvapivě). Nejlepší na tom všem je, že jsem z povinné četby přečetl jen jedno dílo. S mým tempem bych si měl docela pospíšit a v rychlosti něco popadnout. Na výpisky z internetu bych se spoléhal nerad... Nejspíše začnu Slezskými písněmi Bezruče. Proč? Leží mi ve staré knihovně na půdě, takže ideální příležitost je oprášit.

Rekonstrukce blogu