Evangelium prokletých

Orig. název: The Dead Sea Deception
Autor: Adam Blake
Počet stran: 560
Díl: /
Žánr: mysteriózní thriller

Hodnocení: 85%










Anotace
Londýnská kriminalistka Heather Kennedyová nemá v práci zrovna na růžích ustláno. I proto jí přidělí případ, jejž nikdo nechce: smrt profesora Stuarta Barlowa, která se zřejmě neudála nešťastnou náhodou, ale někdo jí napomohl. Avšak nejen jí: během pár dnů došlo k záhadným úmrtím několika vědců, kteří se zaobírali analýzou středověkého kodexu, jež měla vrhnout nečekané světlo na texty novozákonních evangelií, uctívané celým křesťanským světem. Pojítkem mezi vraždami je muž jménem Michael Brand. Muž, jehož už několik let hledá i Leo Tillman, bývalý žoldák, kterému se ze dne na den zhroutil život a on chce vědět proč. Nitky pátrání se sbíhají u tajného společenství vyznavačů jiného evangelia, evangelia zatraceného – Jidášova…

                                                                                                                     

  Ihned na začátku chci podotknout, že thriller či krimi v knižní podobě jsem nikdy v životě nečetl. Evangelium prokletých tudíž nemám s čím porovnat. Na druhou stranu však nejsem ničím ovlivněn a bude to čistě o mém dojmu - což také není od věci, že.
 
  Nu, dobře. Většina z Vás (dle mého všichni) nepochybně zná legendu o Ježíši a jeho dvanácti apoštolech. Pokud se mezi Vámi přeci jen najde někdo, kdo ne, tak opravdu nevím, kde žije... Každopádně, křesťanství je jedním z pilířů Evropy jako takové. Člověk by proto měl projevit alespoň špetku zájmu a nezůstat vůči tomuto lhostejným.
  Avšak - může být nám tak známá legenda jednou velkou lží? Co když Jidáš nebyl tím mstivým a proradným zrádcem, ale empatickým a věrným přítelem Ježíše? Jak je to možné, ptáte se? Nu, když se nad tím zamyslíme a zvážíme všechny možnosti, nemožné by to být nemuselo.
  Schválně, kolik myslíte, že existovalo evangelií? Ujišťuji Vás, že spousta. A v tom je právě onen problém. Nyní známe jen ty, které kdysi dávno schválila církev - jednoduše vybrala texty, které vyhovovaly jejich potřebám a plánům. Živě si umím představit, co za diskuzi muselo započat čtení třeba takového evangelia samotného Jidáše...
 
  Nejen s tímhle „co když” pracuje Adam Blake - vlastním jménem Mike Carey - ve svém spisovatelském počinu. A zdárně, dle mého úsudku. Vše působilo dosti věrohodně a jednotlivé kousíčky zapadaly do sebe.
  Pro ty, co se pohybují v knižním světě, příběh moc originálním pravděpodobně nebude. Přeci jen, hrátek s historií a konspiračními fakty je plný trh. Dobře, ale i přes to... Kdyby Evangelium prokletých neskrývalo jakýsi potenciál, nemělo by takový úspěch a ohlas.

  Přestřelky, honičky na silnicích, drsná slova, napětí... Je sice pravdou, že z počátku jsem byl naprosto nezaujatý a znuděný, ale to se s postupem času změnilo. Zatraceně, už bych měl po tolika letech pochopit, že si nemám dělat obrázek po pár kapitolách... Příběh přeci potřebuje nabrat obrátky.
  Doufám, že to nebude vypadat morbidně, ale zájem ve mně vyvolala první smrt. Bylo to svým způsobem probuzení. Dosud se z mého pohledu jednalo jen o suché klišé - znovuotevřený případ, který je přidělen neoblíbené seržantce a nováčkovi bez jakýchkoliv zkušeností. To by bylo, aby neobjevili něco nového, co ostatní přehlídli...
  Kromě již dvou zmiňovaných postav se můžeme setkat i s bývalým žoldákem (jak je psáno v anotaci) Leo Tillmanem. Právě Lea jsem si dosti oblíbil. I když je pravdou, že se jedná o jednoduchou postavu s prostým příběhem - v minulosti mu zmizela žena s dětmi, přičemž se domnívá, že ne z vlastního učinění. Rozhodne se tedy ztracenou rodinu vypátrat. K tomu však potřebuje nabrat sílu a naučit se dovednostem zabijáka - připojuje se tedy k armádě. Nabírá zkušenosti a zpevňuje tělo i mysl. Po pár letech se z něj stává zcela jiný člověk - člověk schopen přežít v extrémních podmínkách, vypátrat téměř kohokoliv a s přesností na milimetr kulkou odstřelit třeba letící nůž. Klasický americký hrdina - má cíl, tvrdě pracuje a na konci je z něj namakané hovado.
  To samé se v podstatě dá říci i o seržantce Kennedyové - je poznamenána minulostí, v práci se jí vysmívají a neberou ji vážně. Ta však své poslání nebere na lehkou váhu - práce u policie je pro ni prioritou číslo jedna.
  Když dostane již z počátku odepsaný případ, vrhne se na něj a věnuje mu všechno své úsilí. Spravedlnosti musí býti podle jejího učiněno - vždy. Zajímavá perlička o tomto charakteru možná je, že se jedná o lesbičku.
  Shrnul bych to takto - dva lidé, stejný cíl. I když jeden z nich touží po spravedlnosti a ten druhý po pomstě, jejich cesty se spojí v jednu jedinou. Výchozím bodem je Michael Brand - jméno, které nedává nikomu spát. Pojí se s ním vše. Problémem však je, že se zdá býti nepolapitelným. Je všude a zároveň nikde.
  Z počátku se budou navzájem otrkávat a přistupovat k sobě s opatrností, ale později se z nich stanou svým způsobem parťáci, kteří si za každých okolností kryjí záda.

  Nesmím opomenout ani mým oblíbeným střídáním dějů a pohledů čtení. Jednoduše to umím ocenit. Mohu se na věc podívat různými pohledy a navíc - když se děj blíží k zajímavému a podstatnému okamžiku, překlene s v další kapitolu úplně jinam, což ve mně podnítí zvědavost a nemůžu se dočkat toho, až se opět vrátí k oné významné chvíli. Samozřejmě, někdy mi to také leze na nervy...

  Jak jsem již psal, není to zřejmě nic originálního. Také jsem se však zmiňoval o tom, že je to má prvotina v tomto žánru, což hraje při hodnocení velkou roli. A musím přiznat, že se mi svým způsobem zalíbil (žánr). Dokonce jsem se začal dívat i na kriminálky v televizi... Bez debat se v nejbližší době vrhnu na něco podobného - třeba i na něco od A. Christie.
  Pokud někoho z Vás Evangelium prokletých zaujme a rozhodne se jej přečíst, myslím si, že zklamaný nebude. Akce je zde dost, děj je sice občas přetažený, ale žádnou fatální paseku to nenadělá. 
  Navíc si myslím, že historie v mnohých z nás vyvolává zájem - Jidášovo evangelium, jeho pokrevní kmen, fanatici v podobě nemilosrdných zabijáků?
  A konec samotný? Ten mě v jistém ohledu překvapil. No, popravdě jsem nad koncem během čtení moc nepřemýšlel. Předpokládal jsem jen nějaký boj na život a na smrt.
  

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji vydavatelství Martinus

  

Dračí oči

Orig. název: The Eyes of the Dragon
Autor: Stephen King
Počet stran: 343
Díl: /
Žánr: fantasy, dobrodružné, vyprávění

Hodnocení: 84%










Anotace
Bylo nebylo byl jednou jeden zlý čaroděj… a dračí srdce a princové… ďábelský mág a temná věž… starobylý hrad a strašné tajemství. Stephen King vás tímto dílem, plným magického zla, odvahy a šlechetnosti, uchvátí do ledového sevření a odvede do nejděsivějšího a nejnesnesitel­nějšího království špatnosti… a ponechá na vás, co je pravda a co fantazie… neříkejte, že nejste zvědaví!

                                                                                                                              

  Na začátku jsem vůbec nevěděl, do čeho se pouštím. Jednoduše jsem si řekl, že není od věci přečíst si něco od krále hororů - Stephena Kinga. Vyrazil jsem tedy do místní knihovny a ptal se po jeho jméně. Na výběr jsem měl několik polic. Upřímně, vybíral jsem podle obálky. Většina avšak byla děsných... Nadále jsem brouzdal různými díly v naději, že něco zajímavého naleznu. Samozřejmě, bylo to ode mě trošku nespravedlivé - důležitý je obsah. Co naplat, zahlédl jsem temně vzhlížející obálku, na které se pyšnila dračí hlava, sekyra, čmoudící kalich, dračí srdce a děsivý, bledý mág. Promiňte, pro ukázku jsem zvolil jinou verzi - tahle se mi líbí o něco více. Pohledem jsem projel zadní stranu vazby, kde se vyskytovala anotace; Bylo nebylo... Jako první mi hlavou problesklo, že se nejspíše jedná o pohádku. Byl jsem lehce překvapen, nešlo mi to k sobě - král hororů a pohádka? Chvíli jsem nad tím přemýšlel a na to pokrčil rameny. Proč ne, řekl jsem si.

  Z počátku jsem se musel adaptovat na Kingův vypravěčský styl. Vyprávění samo o sobě jsem snad nikdy nečetl. Přiznávám se, místy mi to dělalo problémy - takto to bylo i u čtení prvního díla, které bylo psáno přítomným časem.
  Dobře, na vypravěče v podobě autora jsem si zvykl, ale co ten chronologický sled událostí? To, že mi autor dopředu prozradil, co se událo v budoucnosti a skákal sem a tam... Raději bych se vše dozvěděl sám, i když by to znamenalo další strany knihy navíc. Naštěstí to nebylo tak časté - vyskytovalo se to zejména na začátku vyprávění.
  
  Dobro a zlo - klasický motiv pohádek. I zde tomu nebylo jinak. Zlo v podobě temného mága Flagga a dobro jako mladý, šlechetný princ Petr. Najdeme zde i typické vedlejší postavy - budižkničemu a pomateného mladšího bratra Petra Tomáše, nemotorného krále Rolanda či věrného přítele Petra... ehm, nevzpomenu si na jméno (stávat by se to nemělo, ale knihu bohužel nemám při sobě).
  Jelikož je děj lehce předvídatelný a svým způsobem byla kniha napsána pro malou dcerku Kinga Naomi, není těžké odhadnout, jak vše skončí. I když - závěr chystá malé překvapení. Alespoň já to nečekal. Otevírá se jím navíc další prostor pro možné díly. Nevím, jestli se do nich nakonec King pustil, ale řekl bych, že kdyby přeci jen ano, budou zajímavější a poutavější než Dračí oči. Pokud jste knihu četli, víte proč.

  I když se jedná v podstatě o pohádku, v díle nalezneme i momenty, které malé děti zrovna slyšet nemusí - vlastně je nejspíše ani nepochopí. Král, který není na ženy... Ano, nakonec zplodí dva syny, ale ona skutečnost mluví za vše. Dále třeba moment, kdy se král chystá k souloži a jeho žena je zaskočena jeho přirozením - král odpovídá, že žezlo musí být nejdříve ukuto (všichni určitě chápou).
  Kniha je také plná poučení a situací, kdy se i starší člověk zamyslí nad významem slov. Hraje zde roli spravedlnost, které se nakonec dostane zadostiučinění. Velmi moc se mi líbil motiv, že i uznávaný a vysoce postavený člověk je vlastně obyčejnou bytostí, která se může hrabat v nose nebo močit do ohniště - asi si umíte představit, jak na to reagoval jeden z jeho synů.
  Ano, anotace toho moc neprozrazuje, proto se lehce dotknu i děje.

  Být mladším bratrem, který nemá nárok na trůn, není samo o sobě nic potěšujícího. Zvláště, když je navíc jeho sourozenec očividným oblíbencem samotného krále. Ve všem jej převyšuje, je chytřejší, hezčí, charakternější. Jednoduše jeho pravý opak...
  Ve skrytu hradu se však kují ďábelské pikle proti samotnému králi. Za vším stojí vypočítavý mág Flagg, který lační po chaosu a krvi. Jeho cílem je ovládnout království z pozice nevinného rádce, a poté rozpoutat nepokoje, které by přešly až do zničující války. Skutečnost je taková, že se o to snaží již po mnoho generací - ano, jeho věk je vyšší, než se může zdáti.
  Když je král odstraněn, na trůn samozřejmě nastupuje dědic Petr. V tuto chvíli však není všem piklím konec - Petr není slabomyslným a lehce ovlivnitelným. Flagg proti němu nemá šanci, což sám ví. Má však plán - ten se mu podaří uskutečnit. Petr je odsouzen za vraždu svého otce do Jehly, temné a vysoké věže, z které není úniku. Na trůn se dostává jeho mladší bratr Tomáš.
  Plány ovšem někdy nemusí vyjít tak, jak si to jeho tvůrce představoval. Flagg totiž netuší, že jej při vraždě krále viděl právě Tomáš. Nic však nedává najevo a společně s ním začíná vládnout království. Roky plynou a když se zdá, že Flaggův plán vyjde, situace nabírá zcela jiný směr...

Návrat stínu

Orig. název: Shadows Return
Autor: Lynn Flewelling
Počet stran: 288
Díl: 4
Žánr: fantasy, dobrodružné
Hodnocení: 89%

Knihu můžete zakoupit ZDE










Anotace
Hrdinové Seregil a Alek právě dokončili svou nejzrádnější misi a vracejí se k dvojímu životu zhýralých šlechticů a vynikajících špehů. Osud však s nimi má ve světě plném nepřátel a čarodějů jiné plány…
Po vítězství v Aurënenu se Alek a Seregil vracejí domů do Rhíminee. Většina jejich spojenců je však mrtvá nebo ve vyhnanství, a tak je těžké usadit se. S nadějí, že jim to přinese rozptýlení, přijímají úkol, který je má zavést zpět do Seregilova rodiště. Cestou jsou však uneseni, rozděleni a oba jsou prodáni do otroctví. Seregila drží při životě jen naděje, že je Alek naživu.
Alekův podivný pán však nestojí o jeho život – chce jeho krev. Alekův jedinečný původ mu totiž má pomoci získat vzácný poklad, ovšem jen prostřednictvím mučivého procesu, který vyzkouší jeho tělo i duši a bezděčně jej i Seregila vtáhne do říše alchymistů a šílenců – a zaplete je s tajemným tvorem, který snad drží ve svých nelidských rukou celý jejich osud… Stane se z něj však zachránce, nebo vražedný netvor?

                                                                                                                                 

  Dočetl jsem Odkaz Dračích jezdců, a poté přečetl Serafínu a Dračí oči - byl jsem jednoduše ve fantasy rozpoložení, které jsem neměl důvod opustit. Jako další následoval Návrat stínu americké fantasy spisovatelky Lynn Flewelling. Upřímně, nikdy dříve jsem o ní neslyšel - což pochopitelně znamená, že o její tvorbě též ne.
  Nyní je však všemu jinak. Po dočtení tohoto díla jsem navíc došel k velmi potěšujícímu závěru, a sice že autorčin styl psaní je velmi poutavý a zajímavý. Jsou knihy, které se mému čtenářskému srdci téměř ani nepřiblíží. Nu, v tomto případě bylo mé srdce zasaženo s přesností, která se jen tak nevidí. Kniha (autorka) mi neskutečně sedla, jednoduše řečeno.
  Možná si někdo z Vás všiml, že se jedná již o čtvrtý díl. Ano, ty předchozí jsem nečetl a ano, přiznávám se, že jsem byl občas lehce zmaten. Např. ve chvíli, kdy se hovořilo o postavě, která hrála jistou roli v minulosti. V podstatě na tom ale nesešlo - většinu jsem si byl schopen domyslet a doplnit během příběhu. Postavy se navíc při flashbacku nezdržely jen u stručné vzpomínky.  Alchymie, meče, magie... Tato tři slova mají pro některé opravdu hodnotný význam. Nemohu říci, že jsem pravý čtenář fantasy literatury, ale i ve mně vzbuzují obrovský zájem a vlnu vzrušení. Asi již tušíte, proč o tom píši - Návrat stínu toto vše obsahoval. Můžete třeba zažít nevšední počínání alchymisty, které se spíše podobá nekromantským praktikám (na nekromanty samotné můžete narazit také), být svědky spřádání magických formulek, bojů na život a na smrt či potkat bytosti, které byste v žádném případě nečekali.  

  Jak to tak bývá, ne všechny země spolu vycházejí v dobrém. I zde tomu nebylo výjimkou. Popravdě, co by to taky bylo za fantasy knihu. Ale co takové otroctví? Již podle anotace můžete vidět, že do něj budou Alek (mladý, nezkušený, citlivý a impulzivní) i Seregil (sympatický, neoblomný a sebejistý) uvrženi. Skvělý nápad, dle mého. Otroctví se však nepraktikovalo ve všech zemích - tam, kde vyrůstali oba dva hlavní hrdinové, nic takového neznali. To znamená, že museli být převezeni - přes moře. A jak se do něj vůbec dostali?
  Když už se začínali dva hrdinové nudit a občasné špionáže nepostačovali jejich potřebám, byli předvoláni před královský trůn. Královna Phoria (ano, muži i ženy si byli rovni) pro ně měla speciální úkol (nejen to však bylo předmětem předvolání). Klia, mladší sestra královny a velitelka svého oddílu, měla býti za doprovodu doprovozena zpět do království. Zdánlivě jednoduchá cesta však přinesla něco, co by ani v tom nejděsivějším snu nikdo z nich nepředpokládal. Vše nabírá obrátky ve chvíli, kdy je vyslaná družina přepadena a všichni jsou nemilosrdně zabiti - tedy až na Aleka a Seregila, kteří byli, pro ně z nepochopitelného důvodu, ušetřeni. Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního - přepadení byla na denním pořádku. Když ale na scénu přicházejí znetvořené, zkroucené a ohavné bytosti, společníci nepochybují o práci nekromanta. Ten jediný byl schopen něco takového vyvolat. Přemožení a zmrzačení partneři se po dlouhé době plné temnoty probouzejí na vlhkém, páchnoucím a kolébajícím se místě. Všude okolo hulákají lidé, které avšak nevidí, jelikož jsou obklopeni dřevěnými zdmi. Jedno je však jasné - cizí řeč poukazuje na to, že jejich rodná země se nezadržitelně vzdaluje. A co hůře, Alek ani Seregil neví, jestli je ten druhý vůbec živ.  Popis jejich otroctví mě velmi zaujal. Pravda, četl jsem i názory, že byl zdlouhavý a zbytečně moc roztahaný. Já to však vítal - navíc, podrobnější popisování zdůrazňovalo to, jak bylo vše stereotypní. Jediné, co je drželo při vědomí, byla touha dostat se pryč a najít toho druhého. Nevěděli, že jejich pánem je tentýž člověk. Den za dnem zdlouhavě plynul - pro každého z nich však jiným způsobem. Zatímco Seregil většinu času proseděl v cele, na Aleka čekalo něco mnohem horšího - svým způsobem. Padl totiž do hledáčku mocného alchymisty, který byl zároveň i jejich pánem. To samo o sobě neznamenalo nic dobrého.

  Bolest, bolest a zase bolest... Seregil ani Alek nebyli jen tak nějací psi, kteří by se dali snadno zkrotit. Jasně dávali najevo svůj postoj a to jim přineslo nespočet ran a trestů. U Aleka to ale zašlo ještě dále. Jak jsem psal, dostal se do hledáčku alchymisty. Nyní, když byl u něj, vše mohlo započat. Podivné testy, výzkumy, odebírání esencí z jeho těla, kruté zacházení... Na druhou stranu však bylo pravdou, že jejich pán neměl z krutého zacházení kdovíjakou radost. Chtěl jen, aby ho jeho majetek poslouchal a nedělal problémy. Za spolupráci byl schopen Alekovi naservírovat maso a nalít třeba horký čaj. Jedno však bylo jasné - Alekův význam byl obrovský.
  Aby toho nebylo málo, minulost se vrací, respektive dávný přítel/zrádce. Jeho úloha bude zprvu záhadnou, poté však do sebe začne vše zapadat.

  Říkáte si, že je to jen další fantasy dílo z mnoha? Nu, ne tak úplně. Nemyslím si, že mnoho autorů stvořilo svět, ve kterém je bisexualita zažitým stereotypem a při pohledu na dva objímající se muže ostatní neřeknou ani slovo. Správně, Alek a Seregil jsou milenci - sdílí spolu nejen povolání, ale také postel a život. Vsadím se, že některé čtenáře by to od čtení ihned odradilo. Viz. můj bratr, který při tomto zjištění na knihu už ani nesáhl.
  V mém případě to mělo zcela opačný efekt. Přeci jen - je to originální. A milostný poměr mezi dvěma muži? Láska je láska. Autorka navíc do žádných podrobných popisků nočních hrátek nezacházela...

  Návrat stínu jsem přečetl během několika okamžiků. Příběh mě doslova pohltil. Obě dvě hlavní postavy se mi navíc velmi zalíbily a přiznávám, že se Alek a Seregil stali mou oblíbenou knižní dvojicí. Nepochybně si přečtu i předcházející díly. Vsadil bych vlastní vlasy (kterých si vážím) na to, že i ony jsou stejně čtivé.
  Děj měl jinak jasný cíl. Vše, co kniha obsahovala, bylo svázáno s hlavní linií - žádné odbočky ap. Příběh byl navíc psán z pohledu více postav - děje se průběžně střídaly, což vždy oceňuji, protože to dodává dílu na spádu a napětí.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji knihkupectví Knihcentrum

  

Serafína - Příběh draků

Orig. název: Seraphina
Autor: Rachel Hartman
Počet stran: 352
Díl: 1
Žánr: fantasy

Hodnocení: 79%










Anotace
V zemi zvané Gored žijí již po desetiletí lidé a draci v míru. Po tajemné smrti lidského prince je však příměří ohroženo. Podaří se Serafíně, která před světem skrývá své životní tajemství, odhalit skutečného vraha? Budoucnost draků je v sázce a v Goredu již není pro nikoho bezpečno.

                                                                                                                                                                   

  Na Serafínu jsem se svým způsobem dosti těšil. Fantasy - draci - magie - souboj o moc. No, během čtení této knihy jsem však zjistil, že se můj předpoklad zúžil na fantasy - draci. Nu, ano, souboj o moc se zde nacházel - draci, kteří neuznávali Smlouvu, se chystali k převratu. Ale má představa takového boje je lehce jiná - meče, magické formule, vydírání, intriky... Můžete si říci, draci přeci nemohou uchopit meč a máchat s ním kolem sebe. To však v tomto případě není pravda, což se za nemalou chvíli dozvíte.
  Nemohu tvrdit, že jsem byl nadmíru zklamán, to v žádném případě, ale čekal jsem od celého příběhu něco více. Musím ale podotknout, že autorčin debut je sám o sobě úctyhodným. Myslím si, že vyvolal mnoho kladných reakcí, včetně té od Paoliniho (viz. obálka). Háček je jen v tom, že se autorka netrefila do mého vkusu - nezasáhla jednoduše mé čtenářské srdce. 
  Jelikož se jedná o recenzi, neměl bych opomenout i světlé stránky - a několik jich zde bylo, to žádná. Velmi se mi líbila myšlenka přeměny draků na lidské tvory - nu, tedy na jim podobné. Pokud se v takovém stavu drak nacházel často a dlouho, začaly se po něm sápat lidské emoce a pocity. Zkrátka ho začínala ovládat lidská stránka této, dejme tomu, schránky. Vášeň, náklonnost - láska. Nic z toho draci neznali - o to více na ně vše působilo. Na některé až přespříliš...
  Dalším skvělým nápadem byla tzv. Zahrada příšerek hlavní hrdinky - Serafíny. Do ní se musela ponořit pokaždé, když se chystala ke spánku. Rozumějte, byl to svět uvnitř její mysli. Nu, dobrá - co v něm dělala? Když jsem psal, že musela, myslel jsem to doslova. Pokud by tak neučinila, nevěstilo by to nic dobrého. Proto tedy prováděla každý den jistou očistku - procházela se po okolí a navštívila každou z bytostí. Některé byly rozverné a bujaré, jiné zase v naprostém poklidu a tichosti. Já osobně jsem onu Zahradu moc v lásce neměl - ano, nápad skvělý a originální, ale nic pro mě.
  Dobře, jsem pro, abychom si pověděli něco k ději - ať jsou všichni v obraze.

  Jak to tak bývá, slabší se obávají silnějších. Někdy však ti, co si myslí, že jsou slabšími, ve skutečnosti jsou těmi silnějšími. Draci a lidé jsou toho příkladem. Obávají se navzájem sami sebe - jeden ze způsobu, jak tento problém vyřešit, je smlouva - dohoda - ustanovení. Možná se ptáte, v čem lidé mohou předčit mocné a zkázonosné draky. Odpověď je jednoduchá - v počtu. Ano, lidé se dokáží množit velmi snadno, rychle a efektivně. Narážku na tento fakt měl jeden trpaslík z příběhu o zaklínači (Sága o zaklínači - Krev elfů). Nu, já ji zde prostě musím vložit, promiňte;
  
   „Aha… Ale teď… Teď je přeci lidí mnohem více než… Než vás.“
  „Poněváč sa množíte jako králiky,“ zaskřípal zuby trpaslík. „Ludé by akorát trkali, s kým sa dá a kde sa dá, imrvére dokola. A ludským robám stačí posadit sa na chlapské kalhoty a hnedka jim naroste břucho… Cos tak zčervenala, hotový vlčí mák? Chtělas temu rozumět, jo nebo né? Taková je čistá pravda a históryja světa, kterému vládne ten, kdo šikovněji rozbije druhému lebku a rychleji zbúchne robu. A vám, luďom, je těžko konkurovat - v zabíjání aj j*bání.“

  Docela výstižné, nemyslíte? Avšak, vraťme se zpět. Smlouva, ano. Ani ta však ve většině případů nezajišťuje doslovný mír. Lidé v Goredu (předpokládám, že jste četli anotaci výše) žijí v obavách a strachu. V jistém ohledu to zašlo tak daleko, že se vytvořila tajná skupina, která podnikala nekalé útoky proti místním drakům (v lidské podobě) - šarvátky na ulici, nadávky, výhrůžky. Kde kdo by se v takovém případě ihned ohradil a začal by jednat. Draci však nemohli - smlouva jim zakazovala brát na sebe jejich původní podobu. Pokud by se pod návalem vzteku proměnili a třeba někoho zabili (i v sebeobraně), ihned by putovali na špalek. Ano, vím - muselo to být velmi těžké. Když k tomu přidáme i další omezení - třeba to, že draci musí odevzdat veškerý svůj nahromaděný majetek...
  Nemůžeme se tedy divit tomu, že se našli i takoví draci, kteří smlouvu neuznávali. A to byla náplň příběhu - alespoň, pokud nebereme v potaz hlavní hrdinku. Ta se však i do tohohle ponořila až po uši...
  Nu, všechno začíná tím, že za záhadných okolností zemře princ - panika, strach, podezíravost... Koho tak všichni lidé asi obviňují?

  Postavy mě moc nezaujaly. Byly jednoduché, věcné... Což koneckonců byl i příběh samotný. Ale jedná se přeci jen o fantasy pro dospívající (YA), tak bych neměl být zase až tak kritickým. Z pohledu čtrnáctiletého dítěte to může býti něco epického, napínavého, převratného v jeho začínajícím čtenářském životě... Nu, silně o tom ale pochybuji. Já bych to v takovém věku asi ani nedočetl. Začátek byl pro mě i nyní vcelku zmatený a musel jsem se ve všem zorientovat - náboženství, kultura... Říkal jsem si, kde to sakra jsem - co to je? Až po několika stranách to vše nabíralo nějaký celek a obraz.

  Ptáte se, jestli dám zelenou dalšímu dílu? Nažhavený na něj zrovna nejsem, ale když už jsem to rozečetl, tak to také dokončím. Nemyslím si, že to vše bude mít nějaký strhující závěr, který mě překvapí, ale jak už jsem psal...
  Ach, abych nezapomněl - Serafína, jakožto hlavní postava, skrývá tajemství, které je neobvyklé, možná také zvrácené... Musím také podnítit čtenářův zájem, ne?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment
 Knihu můžete zakoupit ZDE

Čtecí plán 2014 (knižní série)

  Ahoj všichni, rozhodl jsem se, že i já sestavím a uveřejním svůj čtecí plán pro rok 2014. Jak můžete vidět v názvu samotného příspěvku, vzal jsem v potaz jen série. Důvodem je blížící se maturita. S povinnou četbou jsem na tom bídně, ehh. Zatím jsem přečetl jen jedno dílo - R. U. R. (Karel Čapek). Pokud by někoho zajímalo, které tituly jsem si vybral, může nakouknout do sekce Povinná četba (Maturita 2015).
  Dobře, které knižní série mne zaujaly a chtěl bych si je pořídit, popř. minimálně přečíst?

Píseň ohně a ledu (George R. R. Martin)

- Hra o trůny

- Střet králů

- Bouře mečů

- Hostina pro vrány

- Tanec s draky

Sága o zaklínači (Andrzej Sapkowski)

- Poslední přání

- Meč osudu
- Krev elfů (přečteno)

- Čas opovržení

- Křest ohněm

- Věž vlaštovky

- Paní jezera

Drahokamy (Kerstin Gier)

- Rudá jako rubín

- Modrá jako safír

- Zelená jako smaragd

The Elder Scrolls Skyrim (Greg Keyes)

- Pekelné město

- Pán duší

Kronika královraha (Patrick James Rothfuss)

- Jméno větru

- Strach moudrého muže

Moonlight (Nancy Gideon)
- Čistá krev
- Pod vlivem úplňku (přečteno)
- Krvavý měsíc

Malazská Kniha padlých (Steven Erikson)

- Měsíční zahrady

- Dům mrtvých

- Vzpomínky ledu

- Dóm řetězů

- Půlnoční vlny

- Lovci kostí

- Vichr smrti

- Daň pro ohaře

- Prach snů

- Chromý bůh

  Pochybuji, že to vše stihnu přečíst, ale chtěl bych - hodně, hodně, hodně moc. Prioritou je pro mě Píseň ledu a ohně a Sága o zaklínači. Tyto dvě série mne již dlouhou dobu lákají - fantasy mám rád.
  No, uvidíme. V žádném případě tento seznam není pevný - nepochybně přibude mnoho jiných knih. Tedy, očekávám to. Své cíle moc často nedodržuji...

Ticho prolomeno

  Ano, po měsíční nečinnosti se opět vracím. Chtěl bych však ihned na začátku upozornit, že absence příspěvků neměla nic společného s mou četbou. V té jsem pokračoval - svým způsobem, což u mě znamená velmi pomalu. Popravdě mi to vůbec nevadí. S nikým nesoutěžím v tom, kdo přečte více knih či napíše větší počet recenzí - kde že. Dělám to pro svou vlastní a osobní potřebu - radost - uspokojení.
  Dobře, co jsem tedy stihl přečíst, popř. dočíst? Nyní Vám neodpovím ani na jednu z těchto možností, jelikož začnu tím, co čtu právě teď. Proč? Sám nevím - myslím si však, že na tom stejně nesejde.
  Dračí oči - právě po tomto titulu sahám každou noc do mé knihovničky. Jeho autorem je... Počkat - poznáte to, víte to? Pokud ne, postačí, když Vám jako nápovědu napíši toto; americký spisovatel, přezdívaný též „král hororu“. Ano, je jím samozřejmě Stephen King.
  Dračí oči jsou mou první „kingovkou“ vůbec. Nikdy jsem k hororu moc netáhl - knihy v tomto žánru jsou pro mě velkou neznámou a stejně tak i filmy (těch jsem sice několik viděl, ale zalíbení jsem v nich rozhodně nenašel). Je však pravdou, že toto vypravování s hororovým žánrem nemá téměř nic společného. Jedná se spíše o formu pohádky - ne však tak prostou. Pan King si to přebral po svém a stvořil něco více.
  Přiznám se, že mě zaujala obálka - temný mág, drak, kalich a sekera. To samo o sobě značí fantasy protkanou magickými praktikami, zlostnými intrikami a osudnými potyčkami. No, čekal jsem sice jistou přítomnost šermířských soubojů na život a na smrt, ale co nadělám.
  Věc, která mě lehce vyvedla z míry, bylo vyzrazení děje předem - částečně, hlavně z počátků. Autor v jedné kapitole shrnul důležité momenty a rozhodnutí a v následující začal s vypravováním pěkně od začátku.
  Pokud Vás zajímá, co říkám na autorův vypravěčský styl... Nemohu napsat, že by mě oslovil ihned od samého počátku - to v žádném případě. Dosti jsem v duchu protestoval. Postupem času - naštěstí - mě avšak vypravování autora nějakým způsobem zaujalo. I přes to ale tento slohový útvar sám o sobě moc v lásce nemám. Nejsem přímo spojen s postavou - nedokáži se do ní převtělit a vcítit. Lépe řečeno - dokážu, ale není to tak uspokojující.

  A nyní... Oslavné fanfáry, trubte! Proč? Konečně jsem dočetl Odkaz Dračích jezdců - konečně. A též bohužel, musím dodat. Alagaësii a postavy v ní jsem si opravdu zamiloval. To koneckonců dokazuje i hodnocení prvních dvou dílů, kde jsem podle mého tehdejšího bodování udělil 9/10 (nyní již hodnotím v procentech).
  Nechci se o tom příliš rozepisovat - to si nechám na recenze. No, respektive recenzi, jelikož jsem se rozhodl napsat jen jednu na oba závěrečné díly (pro upřesnění - Brisingr a Inheritance). Chvílemi jsem uvažoval i o zhodnocení kompletně celé tetralogie. Onu myšlenku jsem ale zavrhl.
  Jen bych chtěl dodat, že samotný závěrečný díl mě v několika věcech překvapil. Ať už se jedná o závěrečné stránky příběhu či ostrov Vroengard. Ach, ano, čtvrtý díl Inheritance byl dle mého nejvyvedenějším. Dále následoval díl třetí - Brisingr, díl druhý - Eldest a díl první - Eragon. Něco na tom bude, nemyslíte? Každopádně, recenzi plánuji napsat co nejdříve.

  A na co se tedy chystám po přečtení Dračích očí? V úterý jsem si ze zvědavosti zažádal o nabídku recenzních výtisků knihkupectví Knihcentrum.cz. Seznam byl plný zajímavých knih, opravdu; Star Wars, Assassins Creed, Guild Wars, The Walking Dead... Já si nakonec zažádal o Návrat Stínu (Lynn Flewelling).
  Zde pro upřesnění přikládám anotaci;

  Hrdinové Seregil a Alek právě dokončili svou nejzrádnější misi a vracejí se k dvojímu životu zhýralých šlechticů a vynikajících špehů. Osud však s nimi má ve světě plném nepřátel a čarodějů jiné plány…
  Po vítězství v Aurënenu se Alek a Seregil vracejí domů do Rhíminee. Většina jejich spojenců je však mrtvá nebo ve vyhnanství, a tak je těžké usadit se. S nadějí, že jim to přinese rozptýlení, přijímají úkol, který je má zavést zpět do Seregilova rodiště. Cestou jsou však uneseni, rozděleni a oba jsou prodáni do otroctví. Seregila drží při životě jen naděje, že je Alek naživu.
  Alekův podivný pán však nestojí o jeho život – chce jeho krev. Alekův jedinečný původ mu totiž má pomoci získat vzácný poklad, ovšem jen prostřednictvím mučivého procesu, který vyzkouší jeho tělo i duši a bezděčně jej i Seregila vtáhne do říše alchymistů a šílenců – a zaplete je s tajemným tvorem, který snad drží ve svých nelidských rukou celý jejich osud… Stane se z něj však zachránce, nebo vražedný netvor?

  Osobně se velmi těším a doufám, že mě příběh zaujme a bude se mi líbit.

Zaklínač - Krev elfů

Orig. název: Krew elfów
Autor: Andrzej Sapkowski
Počet stran: 306
Díl: 1 (3)
Žánr: fantasy, dobrodružné
Verze vydání: Leonardo 1995

Hodnocení: 87%







Anotace
Geralt, Ciri, Yennefer, Triss Ranuncul, Yarpen Zigrin a další známí a oblíbení hrdinové ze Sapkowského povídek poprvé na stránkách románu, v němž se odehrává boj o osud světa.

Zaklínač pečuje o plamen, který může zapálit celý svět...

                                                                                                                                                                     

  Město hořelo – takto začíná první část ságy o zaklínači Geraltovi z Rivie. Asi většina z Vás ví, že v novějším vydání a uspořádání tomuto dílu předchází dva povídkové svazky (Poslední přání a Meč osudu). Proto také ona trojka v závorce (viz. popis). Jelikož jsem o tomto, dovolím si nyní napsat, vele-známém díle nevěděl téměř nic, dopadlo to jednoduše takhle – začal jsem s Krví elfů. Za následek to má fakt, že neznám historii a dětství samotného Geralta - jak se stal zaklínačem, kdo jsou jeho rodiče, jak se poznal s ostatními hrdiny příběhu... Nic to ale nemění na tom, že se mi příběh velmi líbil. Samozřejmě, že se objevilo i několik částí, kde jsem kroutil hlavou a musel se pozastavit.
  Jednou z nich byly první stránky příběhu. Byl jsem absolutně mimo a text se mi četl příšerně. V té chvíli jsem si říkal, že jestli to v takovém duchu a čase bude pokračovat i nadále, pochybuji, že to zvládnu přečíst celé. Byl jsem zkrátka zaskočen.
  Po krátké chvíli jsem se dostal k tomu, že se jedná o sen. Sny obvykle bývají zmatené, což jsem akceptoval. Navíc, když nyní první strany zpětně čtu, zase tak strašné mi to nepřijde. Autor se snažil navodit snovou atmosféru pomocí krátkých a úsečných vět, které měly ve čtenáři zrychlit tempo čtení a zapříčinit tak „hltání“ textu.
  Dobře – a o co tedy v tomto díle vlastně běží?

  Zaklínač Geralt (též Bílý vlk) putuje společně s Ciri (vnučkou královny Calanthé z Cintry) na hradiště Kaer Morhen. Pokud nevíte, co je toto území zač, rád Vám to krátce napíši – Kaer Morhen je opevnění, kde se již po dlouhou dobu cvičí a vychovávají  zaklínači, jejichž osudem je likvidovat monstra a zrůdy. To většinou dělají na zakázku, respektive za peníze.
  Celá tato záležitost skýtá mnoho tajemství a ostatní o praktikách a způsobech výcviku netuší téměř nic. Povím Vám ale jedno, nemyslete si, že zaklínači jsou schopni porazit smrtelně nebezpečné stvůry jen tak – pouhým umem šermířství. Za jejich činy stojí jedna, velmi podstatná věc – alchymie. Ano, elixíry, pilulky, budiče… Tyto experimenty se podepisují i na jejich vzhledu samotném – sám Geralt by o tom mohl vyprávět.
  Pojďme ale zpět k ději. Po příchodu do hradiště se z jistých důvodů princezna Ciry věnuje výcviku. Dává do něj celou svou duši a každým dnem se stává silnější, mrštnější, pevnější a odolnější. Vše by bylo v pořádku, kdyby se u ní z čistajasna nezačalo projevovat magické nadání. Zaklínači jsou zaskočeni a překvapeni. Naštěstí pro všechny se zrovna v jejich společnosti nachází čarodějnice Triss Ranuncul. Ciri si bere pod svá křídla a věnuje jí veškerou svou pozornost. Záhy však zjišťuje, že mladá dívenka je nad její síly a nedokáže se o ní postarat.
  V tuto chvíli na scénu přichází mocná čarodějnice Yennefer, milenka Geralta. Ta žije spolu s kněžkami ve svatyni bohyně Melité. Právě zde se bude odehrávat čarodějnický výcvik Ciri – až do dne, kdy bude nucena odjet společně s Yennefer, svou učitelkou.

  Z výše napsaného je zřejmé, že se příběh zaměřuje z větší části na osud Ciri. Ano, to je pravda, ale děj je střídavý, takže se podíváme i na ostatní postavy, jako jsou třeba trpaslík Yarpen Zigrin, mistr Marigold nebo na krále jednotlivých zemí. Přesně toto mám u knih rád – přecházím z jednoho děje do druhého. Díky toho se téměř nikdy nenudím a nevím, co mě čeká třeba v další kapitole. Je to jednoduše pestřejší a zajímavější. Někomu se třeba nelíbí skutečnost, že se děj v napínavé části usekne a na jistou chvíli přesune zcela jinde – já to však vítám. S něčím podobným se můžeme setkat i u Odkazu Dračích jezdců, kde se střídají pasáže s Eragonem, Roranem a Nasuadou.
  Když už jsme u toho ODD – příběhy o zaklínači mají něco, co se mi setsakramentsky líbí. Je to drsný humor a otevřené psaní  o přirozených záležitostech. Toho se u Paoliniho dočkat nemůžeme – všichni však víme, že příběh o Eragonovi má zase své plusy (obrovské).
  Při zpětném listování jsem narazil na velmi humorný „proslov“ trpaslíka Yarpena Zigrina a rozhodl jsem se, že se o něj s Vámi podělím;

  „Aha… Ale teď… Teď je přeci lidí mnohem více než… Než vás.“
  „Poněváč sa množíte jako králiky,“ zaskřípal zuby trpaslík. „Ludé by akorát trkali, s kým sa dá a kde sa dá,imrvére dokola. A ludským robám stačí posadit sa na chlapské kalhoty a hnedka jim naroste břucho… Cos tak zčervenala, hotový vlčí mák? Chtělas temu rozumět, jo nebo né? Taková je čistá pravda a históryja světa, kterému vládne ten, kdo šikovněji rozbije druhému lebku a rychleji zbúchne robu. A vám, luďom, je těžko konkurovat - v zabíjání aj jebání.“

No, sami vidíte. Je to prostě drsná fantasy.

                                                                                                                                                                    

  Jak můžete v úvodním zobecnění vidět, Krev elfů si ode mě odnáší velmi dobré hodnocení – 87%. Nelítostný humor, ostrý jazyk, poutavé a velmi čtivé dialogy, množství charakterních postav, politická scéna, šikovná zápletka, která se dá konstruovat, nemilosrdné souboje a – jedná se o fantasy, což jsou kouzla, meče, elfové, trpaslíci a nestvůry (nadpřirozeno).
  Ach, ještě bych chtěl podotknout, že se pan Sapkowski nedrží elfského předpokladu – jeho elfové jsou i nemilosrdní bandité, kteří přepadávají pocestné a o jejich vzhledu… se raději ani nebudeme bavit.
  Nepochybně si chci přečíst i další díly, protože Krev elfů mě neskutečným způsobem navnadila a dokázala, že fenomén Zaklínač si zaslouží pozornost.