štvrtok 18. apríla 2013

Démonovy verše (divadelní hra)


  Po velmi dlouhé odmlce Vás vítám u mého dnešního příspěvku, jenž je divadelní hrou, respektive její první částí (chcete-li dějstvím). Podle mého je to vhodný způsob, jak znovu vstoupit na scénu - kdo by to byl řekl, že nebudu mít čas na svůj milovaný blog?
  Zítra již můžete očekávat další články, a poté další a další. Aktuálně čtu Eragona a podle toho, jak mi to jde, předpokládám, že recenze zde bude již o víkendu! Také se můžete těšit na knižní novinky, nějaké články mimo mísu, atp. Doufám, že tahle poslední pauza byla ojedinělá a nebude se opakovat.
  Tady je tedy první dějství, tak ať se Vám líbí!

Potavy:
MONSIGNORE DIOD
DÉMON
SLUŽEBNÝ ARALDO

MONSIGNORE DIOD
Nač žíti, když přítelem mým jediným samota je? Nekonečná, tichá, svízelná. Mysl má již nedokáže vedle ní nadále býti. Krvácet srdce sklíčené mé cítím. Touží po bytosti, jenž blízká by mu byla. Něžnými doteky a polibky lačnými rány zacelila. (odmlka) Noci bezesné naplněny jen mým dechem jsou. Den co den. Nemění se nic.
Plamen v rohu schoulený, též chová se ke mně odpudivě. (vstává a několik kapek ze sklenice stéká na zem) Nedokáže snad i on vystát přítomnost mou? Zasáhla by jej tak silná nechuť, kdyby hoříval více? Ani vánek chladný z okna pootevřeného do místnosti nevstoupí mé. Kdy naposledy závěsy vířily a já nucen byl zkrotit je? (lehce se uklidňuje) Nepamatuji se. Bývaly doby vůbec, kdy v blízkosti veselilo se okolí? I vzpomínky již odcházejí. (silně si přihne ze sklenice) Bezmocnost pociťuji (klesá v hlase), prázdnotu, beznaděj. (pokládá sklenici a začíná se bezcílně procházet po místnosti)
Proč musím jen tak slabým býti? Toužiti po společnosti, lásce chci. Jak hloupé. Hlupákem jsem, nikým jiným. Kdybych silnějším byl, ustál bych to vše. V zapomnění a odloučení žil. (kroutí hlavou) Nedokážu však takto učinit. Pouhým člověkem jsem, ne stvůrou bezcitnou. Potřebuji něhu. (opírá se o stůl a hledí do prázdna)

Ozývá se klepot (monsignore Diod nereaguje)

Následuje mírně naléhavější

MONSIGNORE DIOD
(posměšně si povzdechne) Vstup, chceš-li a považuješ-li to za nevyhnutelné.

Dveře se opatrně otevírají

SLUŽEBNÝ ARALDO
Monsignore Diod, omlouvám se, že v tuto hodinu vyrušuji Vaše přemítání za ticha nočního, obávám se však, že je s Vámi něco (monsignore Diod po něm vrhá kamennou tváří) – v nepořádku. Kdy naposledy byl jste mimo zdi a procházel se po svých zahradách překrásných, jenž Vaši předci s takovou pečlivostí a láskou vytvářely? Celé dny jen zde trávíte. O svůj vzhled též nedbáte. Jíte či pijete vůbec?

Chvíle mlčení
Pohledy mužů jsou vnořeny hluboko do sebe


MONSIGNORE DIOD
Osamocen jsem. O procházení se bez společnosti nestojím.

SLUŽEBNÝ ARALDO
Ale monsignore Diod, služebnictvo…

MONSIGNORE DIOD
Služebnictvo je jen bezvýznamnou chátrou. Není nic. Je to ta nejspodnější vrstva vůbec. I měšťan, jenž nemá co k jídlu, je výše než služebnictvo. To přetvařuje se jen a plní i ta nejnesmyslnější z přání. Nemá vlastní vůli – nemá čest.
I ty, Araldo, jsi služebným. Vše, co vyšlo z úst mých, nepopíratelně i o tobě platí.

SLUŽEBNÝ ARALDO
Monsignore…

MONSIGNORE DIOD
Když přemýšlím o tom hlouběji, nyní také sám jsem. Asi blázním již, když mluvím s někým, kdo vlastně není.

Znenadání ovane tváře Diodovy ženský smích

MONSIGNORE DIOD
Blázním, je tomu tak…

SLUŽEBNÝ ARALDO
Odcházím tedy, monsignore Diod. (těžce vydechne) Bůh nechť vede Vás cestou správnou. Pamatujte, že ten s Vámi vždy byl, a také bude.

Monsignore Diod nechává slova Araldova bez povšimnutí a dveře se zavírají

Plamen v rohu místnosti začíná skomírat

MONSIGNORE DIOD
Takže přeci jen nadobro mne opouštíš?

Světlo pohasne

MONSIGNORE DIOD
V zapomnění zdá se upadám. Možná, že nic jiného souzeno mi není…

Ze svícne plamen vzedme se zběsile. Monsignore Diod s úlekem ve tváři nehledí však na něj – postava ženy obnažena před ním stojí. Člověku zdá se podobná není. Kůže průsvitná, hladce vypadajíce, odráží lesk svícne. Oči temné, jako propasti dvě bezedné, záblesk touhy skrývají.. Vlasy dlouhé, barvy havraní, přes ženiny ňadra rozloženy jsou. Ladné boky, úzký pas, klín Vesmírem dá se nazvati. Drápy zakončeny prsty jsou, však na kráse jen přidávají. 

MONSIGNORE DIOD
Ach, Bože…

DÉMON 
Bůh není přítomen, můj milý. (hlas svůdný démon má, v pozadí však drsný je) Věř, že ten neukázal by se zde. (úsměv odhaluje zuby ostré, hrotům šavlí podobající se)

MONSIGNORE DIOD
Jaká z krás světa ke mně tedy přichází? Odpovězte, paní má překrásná. (poklekne)

DÉMON
Můj milý, již předlouho tě pozoruji. Tvou bezmocnost vnímám. Tu samotu pociťuji. Jsi tím vším zcela obklopen. Spáry svízelné tě obepínají. (zasměje se krátce a nehty ostrými projede Diodovými vlasy)

MONSIGNORE DIOD
Jste snad mou spásou, paní? Je-li tomu tak, naprosto oddán jsem Vám. Následovat Vaši ladnost budu kdekoliv, pro Vás ochoten splnit jsem cokoliv.

DÉMON
Nezáleží tedy na tom, kým jsem, můj milý?

MONSIGNORE DIOD
Snad andělem budeš, jenž spasit mne přišel. Upřímný abych byl, nezáleží na tom. Já Váš jsem nyní jen.

Démon k němu poklekává a něžným polibkem jej obdaruje

MONSIGNORE DIOD
Má paní…

DÉMON
Ššš… (hlaholí jej) Je-li pravdou to, co říkáš, netřeba nadále tvých slov. Jsi mým, můj milý – jen mým. Neopustím tě, to mi věř, neb navždy se mnou budeš již. Ta nejtajnější přání splniti dokážu. Nebudeš litovat, že mým jsi se stal. (daruje mu další polibek)
Nyní, můj milý, víčka svá zavři. Jsem stále s tebou, nepochybuj. Tvou dlaň pevně svírám. Nepustím ji, neboj se. Ano, uvolnit se správné je. (démon mu podepře hlavu a spustí jej na chladnou zem)
Sám jsi byl, bez něhy a lásky žil. Nyní však břemeno, jenž těžce tě bolelo, odstraňuji z beder tvých, můj milý. (monsignore Diod upadá do hlubokého spánku a svícen pomalu pohasne)
Věř však, že můj dar dvě strany vždy má. Však uvidíš, můj milý, co slova tvá učinila. (plamen zhasíná)


                                                                    OPONA PADÁ

2 komentáre:

  1. fíha :O jenom koukám, opravdu skvělé :) moc se těším na další část :)

    OdpovedaťOdstrániť
    Odpovede
    1. Jsem rád, že se ti to líbí. Pokračování mám již rozepsané. :)

      Odstrániť