pondelok 23. júna 2014

Záporné postavy aneb zvrhlost naší společnosti

  Klaus Mikaelson! Je to tak úžasná a okouzlující postava - doslova jej miluji. Podobné výroky můžete slyšet od mnoha pubertálních (i starších), zdánlivě normálních, osob. Ono slovo zdánlivě zde hraje obrovskou roli. Proč? Přijde vám v pořádku, že postava, která na potkání odděluje hlavy od těla bezbranným lidem, má tak mocné zastoupení fanoušků? Představte si, že Vám na ulici zabijí jednoho z rodičů. Úděsná představa, že? Už jej nikdy neuvidíte - nikdy. Co uděláte? Pochybuji o tom, že na něj zakřičíte: Jsi nejlepší a cool!
  Chtěl bych jen poukázat na jednu věc - jsme opravdu tak krvelačnou a zvrhlou společností? Co pro nás vůbec znamená cizí život? Přiznám se, že i já fandím těmto záporákům. Užívám si chvíle, kdy např. Damonovi z Upířích deníků stoupne tlak, zakalí se oči, na povrch kůže vyvstanou žilky a tesáky získají na své ostrosti. Je to tak strašně badass. A to, že následně zmasakruje nevinného kolemjdoucího... Mě se to netýká.

A o tom právě píši. Co to s námi je?

8 komentárov:

  1. Souhlas! Jsem pro zaporaky. Je to vetsi sranda. :-D

    OdpovedaťOdstrániť
  2. Máš v tom úplnú pravdu... Napriek tomu... Milujem záporákov. Čím viac oddelených hláv, tým lepšie... Ehm :D

    OdpovedaťOdstrániť
  3. V každém z nás to je. Hodná, i ta špatná část. Když jde do tuhého a člověk se musí něčemu postavit, když musí zmobilizovat všechny své síly, vyplouvají na povrch všechny složky osobnosti. proto nám tak často připadají záporné postavy sympatické. Ukazují nám, že ta síla a odhodlání něco udělat lze najít. Sranda to přestává být, pokud začíná dominovat jen ta ,,krvelačná,, strana :D

    OdpovedaťOdstrániť
  4. V realitě chci mít všechny hodné a sladké a realita mi předhazuje hajzly, mordýře a zloděje. Ve fikci mám ráda klidně i diktátory, sériové vrahy a sociopaty, ti zůstávají v knížkách a filmech a nelezou mi do životy a to, že to o mě říká, že jsem psychicky labilní? Za prvé si to nemyslím a za druhé je mi to šumák. Třeba takový Loki z Avengers. Slovy jedné postavy zabil 80 lidí a zpustošil New York. Nu, stejně ho mám ráda, zlatíčko jedno. XD

    OdpovedaťOdstrániť
  5. No, zabijakov teda nemilujem. Je pravda, že ma záporné postavy priťahujú, ale ide skôr o zdanlivo záporné postavy. Nebudem fandiť zabijakovi-psychopatovi, ktorý zabíja, lebo sa mu chce. Záporná postava ma musí osloviť, musí mať nejaký veľmi hlboký dôvod na to, že je tak zlý. Napr. Fantóm opery Erik - je zlý, zabíja, ale dokážem ho pochopiť, dokážem sa vžiť do jeho kože a chápem jeho zatrpknutosť a osamelosť. Alebo Heathcliff - ani jemu sa nečudujem, že je taký agresívny a neprajný, lebo prežil veľa zlého. Z kníh pre mladých ma oslovil Warner zo série Shatter me, pretože viem, že jeho konanie je podmienené niečím naozaj zlým, čím si v minulosti prešiel. Takže asi tak. Zabijakov, ktorí zabíjajú bez zmyslu by som nedokázala mať rada. Samozrejme, môžu byť zaujímavý, ale mať ich v obľube je teda dosť šialené.

    OdpovedaťOdstrániť
  6. Děkuji všem za jejich komentáře - rád jsem si přečetl i názory ostatních.
    Každopádně, pokud Vám někdo zabije např. otce, nebude Vás zajímat, jestli měl jeho vrah v dětství nějaké trauma. Taky je dosti příšerné, že různé filmy a seriály nám tyto psychicky narušené osobnosti předhazují s takovou lehkostí - občas je vystaví světlu, kdy si své chyby uvědomí, ale... Smrt člověka tam neznamená mnoho - což je děsivé.

    OdpovedaťOdstrániť
  7. Řekl bych, že to je podobná úvaha jako "Jsou videohry zdrojem současné agrese u dětí?" jen tedy s tím rozdílem, že videohry jsou, řekněme více interaktivnější. Já na nich prakticky vyrostl a nikdy jsem nepocítil potřebu jít někomu rozbít hlavu baseballovou pálkou jenom proto, že to ve hře byla sranda. V knihách zbožňuji záporáky (psychopatický Vilgefortz posedlý placentou ze Sapkowského Zaklínače vede žebříček), protože často nejsou naivní blbečkové jako hlavní protagonisté. Možná je to jenom dáno mým těžkým cynismem, se kterým nahlížím na svět, kdoví. Nicméně si nemyslím, že to je jenom problém dnešní doby. Člověk je pořád jenom tvor a jako takový podléhá přírodní selekci. Když někdo jiný zemře, tak se v nás hádám spustí zvoneček, který říká "Hurá, dneska neumřu" a podvědomě se tak těšíme z toho, že jsou naše šance na přežití vyšší (to se samozřejmě nevztahuje na rodinu a blízké, vzhledem k tomu, že je vnímáme jako spojence, tak tam by tomu bylo spíš naopak.). Tož to je moje úvaha :)

    OdpovedaťOdstrániť
    Odpovede
    1. Děkuji za Váš postřeh. Rozumím - jen chci podotknout, že zdroje agresivity jsem se ani nedotkl. A s tou pálkou - kdo hrál např. počítačovou sérii GTA, ví své... Jasně, to už poté záleží na duševním stavu každého z nás.
      Opravdu zajímavý poznatek - avšak to, že nás něco táhne spíše k záporné, zlomyslné postavě, o nás mnohé vypovídá. Pomsta, závist, zloba... Namísto, abychom drželi palce hlavnímu hrdinovi, po očku koukáme na mstitele, který si prožil určitou bolest... Jak už tady bylo někým psáno, je nám bližší.
      Uznávám, ale psal jsem spíše o postavách, které zabíjejí nevinné lidi - jednoduše jsou psychicky narušené. Bojují s temnotou a občas někoho připraví o život - rupne jim prostě v bedně. Poté si dají skleničku, vyslechnou si pár slov o své chybě... A jedou dále. Často mě opravdu překvapuje, jak snadno se zapomíná na jejich prohřešky.

      Odstrániť