pondelok 5. októbra 2015

Záporné postavy a my

  Klaus Mikaelson! Je to tak úžasná a okouzlující postava - doslova jej miluji. Podobné výroky můžete slyšet od mnoha pubertálních (i starších), zdánlivě normálních, osob. Ono slovo zdánlivě zde hraje obrovskou roli. Proč? Přijde vám v pořádku, že postava, která na potkání odděluje hlavy od těla bezbranným lidem, má tak mocné zastoupení fanoušků? Představte si, že Vám na ulici zabijí jednoho z rodičů. Úděsná představa, že? Už jej nikdy neuvidíte - nikdy. Co uděláte? Pochybuji o tom, že na něj zakřičíte: Jsi nejlepší a cool!
  Chtěl bych jen poukázat na jednu věc - jsme opravdu tak krvelačnou a zvrhlou společností? Co pro nás vůbec znamená cizí život? Přiznávám, že i já fandím těmto záporákům. Užívám si chvíle, kdy např. Damonovi z Upířích deníků stoupne tlak, zakalí se oči, na povrchu kůže vyvstanou žilky a tesáky získají na své ostrosti. Je to strašně badass. A to, že následně zmasakruje nevinného kolemjdoucího... Mě se to netýká. Pokud se nad tím z vlastní vůle nepozastavím, vlastně to ani téměř nepostřehnu a nedávám tomu na důležitosti.

  Co se týče morálních hodnot, měli bychom se - samozřejmě - vzhlížet v kladné postavě, která za tyto hodnoty bojuje, kráčí po stezce světla, blabla... Skutečnost je však zcela jiná. Sami jsme toho svědky. Jak již bylo psáno v počátku příspěvku, je to přesně naopak. Někde hluboko uvnitř pociťujeme nutkání v záporné postavě hledat a nacházet věci, které nikdo jiný nemá. Možná, že se v ní někdy doslova hledáme a přenášíme své dosavadní zkušenosti, emoce a strasti na její bedra...
  Co si ale budeme povídat, tyhle postavy se takové nenarodily a neřekly si s prvním nádechem: Ano, ovládnu celý svět a každého, kdo se mi postaví do cesty, oddělám jednou rukou." No, kdo ví... Většinou se však v jejich životě vyskytla chvíle, která měla fatální následky na psychiku. Ať už se např. jedná o smrt rodičů či celého společenstva. Taková událost dokáže jedince do smrti poznamenat, změnit jej. Hledá poté pomstu, která by dokázala sžírající bolest umírnit. Někdy se zaměří jen na viníka, někdy na celý svět.
  Důležitá pointa toho všeho je, že mu bylo v minulosti ublíženo. Proč by ale mělo být ublíženo jen jemu? Co má dělat? Odpustit a být tím, kdo si tohle vše uvědomí? Ne... Bolest a touha po pomstě je silnější. Nebude filozofovat nad životem a společností. Nebude jej zajímat, že pomsta rodí další pomstu a svět tím stále upadá do větší temnoty. Bude konat.

  I nám někdy bylo ublíženo. Některým méně, některým mnohem více. Chuť k pomstě pocítilo i naše tělo. Je možné, že se díky této skutečnosti v záporné postavě vidíme a její chování považujeme za odůvodněné. Nebo dokonce i za správné? To už je na každém z nás, jak se na vše dívá.

2 komentáre:

  1. Takový upgrade loňského článku?

    OdpovedaťOdstrániť
    Odpovede
    1. Přesně. Vzhledem k nové rubrice jsem to trochu rozepsal a udělal z toho první příspěvek.

      Odstrániť