R.U.R.

Autor: Karel Čapek
Počet stran: 101
Žánr:  česká literatura, vědeckofantastické drama
Rok vydání: 1920

                                                                                                                                   

O autorovi

Karel Čapek, 9. 1. 1890 (Malé Svatoňovice) - 25. 12. 1938 (Praha)

dramatik, spisovatel, překladatel, novinář, fotograf, filosof

nejmladší ze tří dětí (Karel, Josef, Helena)

studium; gymnázium v Hradci Králové, Brně, Akademické gymnázium v Praze a FF UK v Praze (doktorát roku 1915)

zaměstnání; vychovatelem v hraběcí rodině Lažanských, knihovníkem v Národním muzeu, redaktor v Národních listech a Lidových novinách, dramaturg a režisér ve Vinohradském divadle

psaní fejetonů - inspirace zahraničními cestami

prvním předsedou PEN-KLUBU

organizoval páteční besedy ve své vinohradské vile

manželkou Olga Scheinpflugová

umírá na těžký zápal plic

R.U.R.

The Saturday Review, 23. 7. 1923

Nejsem si zcela jist tím, co jsem napsal, ale vím dobře, co jsem napsat chtěl. Chtěl jsem napsat komedii zčásti o vědě, zčásti o pravdě. Starý vynálezce pan Rossum (jehož jméno v angličtině znamená Intelekt nebo pan Mozek ( není víceméně než typickým představitelem vědeckého materialismu minulého století. Jeho touha vytvořit umělého člověka - v chemickém a biologickém, nikoli mechanickém slova smyslu - je podnícena hloupým a umíněným přáním dokázat, že Bůh je zbytečný a nesmyslný. Mladý Rossum je moderní vědátor, kterého netrápí metafyzické ideje; vědecký experiment mu je cestou k průmyslové výrobě, nestará se o důkaz, ale o výrobu. Vytvořit homunkula je středověká idea, a chceme-li držet krok s dnešním stoletím, musí se toto tvoření převést do masové výroby. Okamžitě jsme v zajetí industrialismu; tato strašlivá mašinérie se nesmí zastavit, protože kdyby se zastavila, zničila by život  tisíců... Ti kdo si myslí, že ovládají průmysl, jsou jím ovládáni sami; Roboti se musejí vyrábět, přestože jsou, nebo spíše protože jsou válečným průmyslem. Výplod lidského mozku se nakonec vymkl lidem z rukou. To je komedie o vědě.

Krátce o díle

• kolektivní drama o vstupní komedii a třech dějstvích
• první dílo v řadě fantastických utopií
• autor se poprvé zamýšlí nad modely budoucnosti, vývojem civilizace
• varovný signál lidstvu, burcování vědomí a svědomí lidí
• ukázka lidského heroismu
• důraz na lidské plémě a jednotu
• poukázání na ekonomické a společenské faktory, které obracejí výtvory vědy a techniky proti lidstvu
• sklonění pyšné, mužské, aktivní velikosti ducha před věčným životem, který nese žena
• díky mnohovýznamnosti interpretace dlouhá životnost díla samotného
• poprvé použito slovo robot (návrh Josefa Čapka)

Stručný děj

• Helena Gloryová připlouvá na ostrov, kde se vyrábějí roboti
• její snahou je rovnoprávnost Robotů a lidí
• žije zde pouze šest mužů
• později si bere jednoho z nich, přesněji Harryho Domina
• Roboti se mezitím rozšiřují po celém světě
• jsou podobní lidem, ale nemají city a emoce
• proto Helena ostatní přiměje k experimentování s jejich duší
• než se však nadějí, Roboti vyhlašují lidstvu
• vyhrávají a míří na ostrov
• až na Alquista jsou všichni zabiti
• ten má za úkol objevit původní Rossumovy plány na výroby - Roboti mají vnější i vnitřní poruchy
• nakonec se chytá pitvat jednoho z nich
• v tom okamžiku se však za potencionální objekt výzkumu staví jiný, jména opačného pohlaví
• navzájem se chrání, mají se rádi
• Alquist je posílá pryč
• nový počátek

Postavy

• Harry Domin, centrální ředitel Rossumových Univerzálních Robotů
• Inž. Fabry, generální technický ředitel R.U.R.
• Dr. Gall, přednosta fyziologického a výzkumného oddělení R.U.R.
• Dr. Hallemeier, přednosta ústavu pro psychologii a výchovu robotů
• Konzul Busman, generální komerční ředitel R.U.R.
• Stavitel Alquist, šéf staveb R.U.R.
• Helena Gloryová
• Nána, její chůva
• Marius, Robot
• Sulla, Robotka
• Radius a Damon, Roboti
• Robot Primus
• Robotka Helena
• Robotský Sluha a četní Roboti

Zdroje;

• www.spisovatele.cz 
• www.cs.wikipedia.org 
• Doslov dr. Františka Buriánka

Blogování a já

  Je tomu už rok a půl, co byl tento blog založen. Rád bych napsal, že kráčel po skvělé cestě, která byla velmi bohatá na příspěvky ap. Pravda se však nachází zcela někde jinde... Za onu dobu se počet článků přiblížil jen stovce, což je naprosto směšné. Důvod mi je znám a uvědomuji si jej - lenost, výkyvy nálady, proměnlivost názorů...
  Již od samého počátku jsem neměl žádné vysoké cíle. Nedychtil jsem po čtenářích ani fanoušcích. Proto jsem také nedělal žádné soutěže, popř. se nesnažil trapně a okatě zviditelňovat svou osobu. Kdybych to vše chtěl, mnohé by vypadalo jinak - zaplatil bych za design blogu a reklamy, pořádal různé soutěže (opakuji se), vytvářel tagy, zapojoval se do konverzací, zvýšil produktivitu příspěvků, investoval do nákupů knih... Ano, jak bylo psáno, jsem líný. Proto také mé ambice nebyly nijak veliké. Až moc dobře jsem se znal...

  Na blogové scéně se popravdě moc neorientuji, protože ostatní blogery/ky nesleduji (jen velmi zřídka). Vím však, že jich je mnoho. Někteří z nich svou, dejme tomu práci, berou vážně a dávají do ní vše - jsou aktivní a produktivní. Mají svou základnu fanoušků a většina z komunity je zná. Píle, snaha, odhodlání, nadšení - také nějaký ten slohový um... I když u toho si tak jistý nejsem.

  S problémem se potýkám i nyní - opět. Říkám si, jaký má tohle vše smysl. Pokud člověk nemá své čtenáře/fanoušky, pro koho to vlastně dělá? Pro sebe? Pěkné, ale s postupem času to jednoduše přestane stačit. S tím přichází další problém... Jelikož jsem líný a vše mě po chvíli přestává bavit, má vůbec cenu tomuto blogu věnovat svou pozornost? Pokud bych řekl ne, bylo by to smutné a asi bych se nikde neposunul. Neustále bych se potýkal se svým nedostatkem. Proto říkám ANO, smysl to má - musím ale změnit svůj postoj a odstrčit vtíravé myšlenky plné pochybností. A také (r Attacke tím nemyslím) věnovat více času knihám samotným! Pravda, za prázdniny jsem přečetl asi jen jedno dílo. To je na někoho, co vede knižní blog, dosti mizerné. Vlastně směšné...
  Jak může horní menu napovídat, nacházím se právě v posledním ročníku střední školy, což znamená jediné - maturita. Čeká mě hodně práce (překvapivě). Nejlepší na tom všem je, že jsem z povinné četby přečetl jen jedno dílo. S mým tempem bych si měl docela pospíšit a v rychlosti něco popadnout. Na výpisky z internetu bych se spoléhal nerad... Nejspíše začnu Slezskými písněmi Bezruče. Proč? Leží mi ve staré knihovně na půdě, takže ideální příležitost je oprášit.

Rekonstrukce blogu

Čistý

Orig. název: Pure
Autor: Julianna Baggottová
Počet stran: 476
Díl: 1
Žánr: dystopie, YA

Hodnocení: 89%

Knihu si můžete zakoupit ZDE








Anotace

Pressia si toho z Explozí ani ze života Předtím moc nepamatuje. Přespává ukrytá ve skříňce v ruinách starého holičství, kde žije se svým dědečkem, a myslí na to všechno, co je pro ni nenávratně ztraceno – jak ze světa zábavních parků, kin, narozeninových oslav, tatínků a maminek zbyl jen popel a prach, jizvy, trvalé popáleniny a zdeformovaná lidská těla. Jenže teď, když dospěla do věku, kdy se musí všichni hlásit k milici, kde z nich buď vycvičí vojáky, nebo je, jsou-li příliš postižení a slabí, využijí jako živé cíle, už Pressia nemůže dál předstírat, že je malé dítě. A rozhodne se pro útěk.

Existují ovšem i takoví, kteří apokalypsu přečkali bez postižení. Čistí. Přežívají v bezpečném úkrytu za zdmi Dómu, který chrání jejich zdravá, uměle zdokonalovaná těla. Jenže Partridge, jehož otec je jedním z nejvlivnějších lidí v Dómu, si připadá izolovaný a osamělý. Jiný. I jeho trápí pocit ztráty – možná proto, že se jeho rodina rozpadla, otec je emocionálně odtažitý, bratr spáchal sebevraždu a matce se do tohoto útočiště vůbec dostat nepodařilo. Nebo za to snad může jeho klaustrofobie: pocit, že tenhle Dóm se stává kolébkou mimořádně bezohledného režimu. Takže když z jedné nechtěně prohozené poznámky vyvodí, že jeho matka možná stále ještě žije, rozhodne se Partridge dát svůj život v sázku a uprchnout z Dómu, aby ji našel. 

                                                                                                                                

  Svět... se změnil. Smrt, bolest, beznaděj, strach - následky Explozí jsou fatální. Jak je známo, příroda se dokáže náhlým změnám přizpůsobit. Chce to svůj čas, ale dokáže. Teď, když je všemu jinak, posílá všem pozůstalým jasný vzkaz; přežijí jen ti nejsilnější a nejodolnější. V podstatě tomu bylo vždy, nyní ale onen význam získává na důležitosti jako snad nikdy. Na pozoru musí býti všechny organismy na zemi, včetně lidí samotných. 
  Jak jsem psal, vše se změnilo. Ne všichni, co katastrofu přežili, mohou mluvit o štěstí. Je pravdou, že štěstí je dosti zrádný pojem. Samozřejmě, pokud něco takového přežijete, dá se tomu takto hovořit. Na stranu druhou - zjištění, že jste zůstali bez rodiny, blízkých, přátel, domova... Nepamatujete si na život předtím, přebýváte ve zřícenině, hladovíte, žízníte, hledají Vás speciální oddíly a k tomu všemu jste navždy uvězněni ve zdeformovaném těle... Každý krok může býti tím posledním, co před smrtí uděláte. Ta číhá všude a ve všem. Někteří lidé kvůli následkům Explozí splynuli se zemí, jiní zase se zvěří. Každý má své osobní deformace... Rostliny Vás dokáží v mžiku sníst a hmyz je větší než kdejaký tvor. 
  Avšak, přeci jen - jistí jedinci o štěstí opravdu mluvit mohou. Jsou bez zranění, újmy na zdraví, deformací... Jejich označení je prosté; Čistí. Jak je to možné? Dóm, ten za to může. Jedná se o neprostupnou pevnost, která je schopná odolat vnějším změnám, respektive následkům Explozí. Je to naprosto jiný svět. Navzájem o sobě vědí, ale jejich setkání není v žádném případě na denním pořádku.

  No, to by stačilo. Nehodlám tady převypravovat celý příběh. To koneckonců ani nikdy nebylo mým cílem. Malý úvod však není na škodu a rozhodně neurazí.
  První, čeho si na knize člověk všimne, je obálka. Ano, jak překvapující... Česká distribuce nám nabízí přímo skvostné provedení. Líbí se mi, velmi moc. Barvy krásně hrají a to oko, které Vám vidí až do duše samotné, ach. Ale teď vážně - dalším plusem je i provedení pod přebalem. To zase až tak časté není.

Pro fanoušky Hunger Games

  Upřímně, ta nálepka je děsná. Ano, rozumím, jedná se o informování potencionálních čtenářů (většinou těch mimo), ale také budí špatný dojem - alespoň tedy ve mně. Nejraději bych ji odlepil... Nebudu však riskovat poškození. Fanouškům HG se kniha každopádně s největší pravděpodobností líbit bude. Ano, vlastní zkušenost.
  Pravda je vlastně taková, že mě to nadchlo mnohem více. Má očekávání byla naplněna, to žádná. Styl psaní mi sedl a postavy také. Většinou se objeví alespoň jeden charakter, který mi leze na nervy (mnohdy je to ten hlavní). Tentokrát se tomu tak nestalo. Tímto mohu navázat na mé oblíbené prolínání dějů - různý čas, různá místa, různé postavy. Pokud se nemýlím, celkově tam bylo šest úhlů pohledu.
  Pokud Vás zajímá, jestli jsem si někoho vyzdvihl a označil za svého favorita - ano, stal se jím Bradwell. Podezíravý klučina, který má svou hlavu. Jeho názor na Dóm a Exploze je jasný. Nic se nedělo náhodně, vše bylo plánované. Ironie mu není cizí a dokáže člověku věci říct na rovinu. Přes svou tvrdou skořápku tvrďáka je však schopen milovat a případně se vcítit do druhé osoby.

  Co mi trošku vadilo, byla překombinovanost. Mnohdy, hlavně k závěru, to bylo jednoduše přehnané. Moc naivní, nepravděpodobné - až násilně svedené dohromady. 
  Asi v poslední čtvrtině knihy jsem začal kroutit hlavou a říkat si, jestli to autorka myslí vážně. Nakonec se to ale skousnout dalo.

HUNGER GAMES - HON - ČISTÝ

  Z těchto tří sérií se mi nejvíce zamlouvala právě tato. Říkáte si, jak to mohu posuzovat bez přečtení druhého a třetího dílu? No, pravda je taková, že jsem četl jen díly první. U všech tří... Takže toho schopen jsem. Nechci tady vytvářet žádný žebříček, jen není od věci tenhle počin vyzdvihnout nad ostatní. 

*                *                 *

  Sympatické postavy, špetka originality, hororové prvky, akce, napětí - byl jsem spokojen. Zpracování světa po Explozích bylo důvěryhodné a autorce se povedlo zaujat. Ke čtení jsem se v žádném případě nutit nemusel. Šlo to jednoduše samo. Popravdě, knihu jsem přečetl asi na čtyři, pět sezení. Pro někoho nic zvláštního, pro mne téměř něco mimořádného. Čtenář jsem dosti pomalý a většinou si jedu ve svém šnečím tempu.
  Mám za sebou první díl a nemohu se dočkat těch dalších. Ano, mám v hlavě nějaké tušení, jak vše bude pokračovat, nicméně se nechám překvapit. Abych nezapomněl - jsem tak šikovný a omylem jsem si přečetl spoiler z posledního dílu. No, co se dá dělat.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji knihkupectví Knihcentrum

Brisingr a Inheritance

Orig. název: Brisingr (The Inheritance Cycle, #3) 
Autor: Christopher Paolini
Počet stran: 656
Díl: 3
Žánr: fantasy, dobrodružné

Hodnocení: 94%








Orig. název: Inheritance (The Inheritance Cycle, #4) 
Autor: Christopher Paolini
Počet stran: 672
Díl: 4
Žánr: fantasy, dobrodružné

Hodnocení: 90%










Anotace
Není tomu tak dávno, co byl Dračí jezdec Eragon obyčejným chudým farmářským chlapcem a jeho dračice Safira pouhým modrým kamenem v lese. Nyní právě na nich závisí osud celé civilizace!

Dlouhé měsíce výcviku a bojů přinesly mnohá vítězství a naději, ale také srdcervoucí ztrátu. A ta nejtěžší bitva je přitom teprve čeká: musí se postavit samotnému Galbatorixovi. Aby zvítězili, potřebují být neskutečně silní a odvážní. Pokud to nedokážou oni, neporazí Galbatorixe nikdo. Druhá šance neexistuje. 

Jezdec a jeho drak došli dál, než se odvážil kdokoli jiný. Ale podaří se jim porazit samotného krále zla a obnovit v Alagaësii spravedlnost? A pokud ano, co budou muset obětovat?
                                                                                                                                

  Po opravdu dlouhé době jsem si uvědomil, že jsem opomněl napsat recenzi na tyto dva zbývající díly Odkazu Dračích jezdců. Byl jsem totiž přesvědčen o její existenci - jak se však ukázalo, čekala na mne jen v podobě nedokončené šablony. Marná sláva, nezbývá mi tedy nic jiného, než se myšlenkami vrátit přibližně půl roku zpět a znovu se ponořit do obsáhlého fantasy dobrodružství. Snad nade mnou bude kroužit neohrožená Safira a její jezdec Eragon - nikdy nevíte, co nečekaného se může přihodit.
  Ach, abych nezapomněl - rozhodl jsem se pro společnou recenzi.

  Před psaním tohoto příspěvku jsem shlédl i několik recenzí od mých kolegů - velká část z nich ohrnuje nos již nad prvními stranami Brisingru. Abych byl upřímným, mne naopak děj upoutal již od samotného počátku. Eragon - společně s bratrancem Roranem - vyčkává před Helgrindem, kde sídlí zlomyslné a krvelačné bestie, které mají na svědomí mnoho bezbranných životů. Napětí, očekávání - následné vyústění v podobě akce, souboje, nebezpečí a odhodlání.
  Navíc - jsem jeden z těch, kterým případné prázdné žvatlání a stránky navíc nevadí. Život samotný také není jen o věcech duchaplných a nepostradatelných. Prostě to tam patří - osobně jsem rád za každou informaci, byť méně důležitou. Samozřejmě, musí se jednat o dílo, které mě nějakým způsobem zaujalo a jsem schopný jej dočíst. Pokud čtu slabší román z dnešní doby a na několik stran je rozepsána příprava snídaně...

  Spousta stran, spousta... Dva poslední díly jich dohromady mají celých 1328. Samozřejmě, někdo to má přečtené za dva dny, chápu - pro mne však tato nálož představuje až dvoutýdenní cestu (ne-li delší). Umíte si tedy nejspíše představit, jak to člověka dokáže stáhnout do svých dějových spárů. Navíc, když se jedná o tak poutavé dobrodružství.
  Opět jsem byl velmi potěšen tím, když jsem spatřil prolínání několika dějových linií. Mám to jednoduše rád - v každé knize, za každých okolností. Dodává to všemu na atraktivnosti, spádu... Napětí se stupňuje, stupňuje a ve chvíli, kdy se zdá, že již vyústí v něco epického, děj se přemístí na druhou stranu světa.

  Vše jednou končí a výjimkou není ani tato tetralogie. Pokud bych se měl vyjádřit ke konci samotnému, tedy střetnutí dvou sil... Cesta k tomuto vyústění byla velmi dlouhá. A věřte, je opravdu potěšující na konci zjistit, že jste byli svědky tak dramatického vývoje postav(y).

Překvapení, dobrodružství, ztráty, bolest, naděje, boj

  Vážně jsem byl zvědav na to, s čím Eragon se Safirou proti Galbatorixovi, úhlavnímu nepříteli, přijdou. Ach, ano - naděje, víra a odhodlání nestačí. Ve skutečnosti je potřeba něco více - něco, co nikdo nečeká. Eso v rukávu, které vytasíte a všichni padnou na zadek. A jen tak mimochodem - pár přátel po boku také není k zahození.
  Ono eso se našlo - znenadání, nečekaně. Jednoduše přišlo v pravý čas. Bohužel to nemění nic na skutečnosti, že závěrečný souboj byl o ničem... Touto zásluhou jsem byl nucen dát menší (procentuální) ohodnocení. Ano, pár stran dokáže mnoho. Ani ty následující navíc nestály za moc - no, možná za takové; m-hm, tak jo, no.
  Dovolím si ještě jedno malé „počkat“ - může se zdáti, že Eragon získal vše, za co bojoval; mír, klid v zemi, vzájemné pochopení národů... Jednu věc ale přeci jen ne - svou lásku. Nyní si žije s dráčky na osamělém a opuštěném místě a... kdo ví, co tam dělá.

  Každopádně jsem rád, že jsem tohle vše absolvoval - onen čas stál za obětování, to žádná. Malinko jsem možná postrádal více hrubosti, tvrdosti, krve, nadávek, lehkých žen, ale - to už by nebyl Eragon.

  

Trilogie ČISTÝ

„Čistý není jen ten nejvíce mimořádný román pro dospívající, co jsem kdy četl, je to také nádherné a divošské metaforické zpodobení toho, jak všichni v současnosti žijeme. Je to důležitá kniha.“

Robert Olen Butler

  Láska na první pohled - obálka je jednoduše úžasná! Ta kombinace barev... Ach, nemám slov, heh. Nepochybně jste stejného názoru. Pokud ne, divil bych se - velmi. Uznávám však, že na tom zase až tak moc nesejde. Samozřejmě, obálka je součástí knihy samotné, ale důležitější je obsah.
  Nu, ten nám (Vám) koneckonců přibližuje anotace k prvnímu dílu s názvem Čistý, jehož autorkou je Julianna Baggottová...

ANOTACE (JOTA)

  Pressia si toho z Explozí ani ze života Předtím moc nepamatuje. Přespává ukrytá ve skříňce v ruinách starého holičství, kde žije se svým dědečkem, a myslí na to všechno, co je pro ni nenávratně ztraceno – jak ze světa zábavních parků, kin, narozeninových oslav, tatínků a maminek zbyl jen popel a prach, jizvy, trvalé popáleniny a zdeformovaná lidská těla. Jenže teď, když dospěla do věku, kdy se musí všichni hlásit k milici, kde z nich buď vycvičí vojáky, nebo je, jsou-li příliš postižení a slabí, využijí jako živé cíle, už Pressia nemůže dál předstírat, že je malé dítě. A rozhodne se pro útěk.

  Existují ovšem i takoví, kteří apokalypsu přečkali bez postižení. Čistí. Přežívají v bezpečném úkrytu za zdmi Dómu, který chrání jejich zdravá, uměle zdokonalovaná těla. Jenže Partridge, jehož otec je jedním z nejvlivnějších lidí v Dómu, si připadá izolovaný a osamělý. Jiný. I jeho trápí pocit ztráty – možná proto, že se jeho rodina rozpadla, otec je emocionálně odtažitý, bratr spáchal sebevraždu a matce se do tohoto útočiště vůbec dostat nepodařilo. Nebo za to snad může jeho klaustrofobie: pocit, že tenhle Dóm se stává kolébkou mimořádně bezohledného režimu. Takže když z jedné nechtěně prohozené poznámky vyvodí, že jeho matka možná stále ještě žije, rozhodne se Partridge dát svůj život v sázku a uprchnout z Dómu, aby ji našel.

                                                                                                                                                                   

  Docela úsměvné je, že za sebou mám první díly trilogií podobných počinů - Aréna smrti a Hon. Podotýkám - pouze první díly. Nyní k nim přibude i Čistý. Pokud Vás zajímá, na kterou trilogii jsem se těšil nejvíce (dříve, než jsem ji rozečetl), byla by to asi tato. Poté, co jsem přečetl anotaci, ohlasy a shlédl trailer... S úsměvem jsem pokyvoval hlavou ve smyslu - ano, to je ono.

  Co dodat na závěr... Jsem přesvědčen o tom, že na mě čeká výjimečný zážitek, který mi v hlavě bude přežívat i dlouhou dobu poté, co dospěje konce.

A co VY - slyšeli jste již o této nadějné trilogii s názvem Čistý?

Záporné postavy aneb zvrhlost naší společnosti

  „Klaus Mikaelson! Je to tak úžasná a okouzlující postava - doslova jej miluji.“ Podobné výroky můžete slyšet od mnoha pubertálních (i starších), zdánlivě normálních, osob. Ono slovo „zdánlivě“ zde hraje obrovskou roli. Proč? Přijde vám v pořádku, že postava, která na potkání odděluje hlavy od těla bezbranným lidem, má tak mocné zastoupení fanoušků? Představte si, že Vám na ulici zabijí jednoho z rodičů. Úděsná představa, že? Už jej nikdy neuvidíte - nikdy. Co uděláte? Pochybuji o tom, že na něj zakřičíte: „Jsi nejlepší a cool!“
  Chtěl bych jen poukázat na jednu věc - jsme opravdu tak krvelačnou a zvrhlou společností? Co pro nás vůbec znamená cizí život? Přiznám se, že i já fandím těmto „záporákům“. Užívám si chvíle, kdy např. Damonovi z Upířích deníků stoupne tlak, zakalí se oči, na povrch kůže vyvstanou žilky a tesáky získají na své ostrosti. Je to tak strašně „badass“. A to, že následně zmasakruje nevinného kolemjdoucího... Mě se to netýká.

A o tom právě píši. Co to s námi je?